Naše krabice na kola byly na místě a tak mohlo vypuknout velké balení, po němž jsme ještě dali sprchu v jednom pronajatém pokoji. Teď už jen rychlá večeře a nějaký transfer na letiště a náš okruh se uzavře. Byl to hezký výlet.
Cyklovýlet po středních Filipínách (8. - 25. 3. 2013)
Eliška + Karel, Markéta + Pepa, Pavla + Arnošt, Markéta + Jarda, Radka + Miloš
neděle 24. března 2013
Den 15: Bantayan - Cebu City
Naše krabice na kola byly na místě a tak mohlo vypuknout velké balení, po němž jsme ještě dali sprchu v jednom pronajatém pokoji. Teď už jen rychlá večeře a nějaký transfer na letiště a náš okruh se uzavře. Byl to hezký výlet.
sobota 23. března 2013
Den 14: Výlet na Virgin Island
Virgin Island byl ještě pár minut plavby na sever. Úžasná bílá pláž s klasickými palmami a travnickem (a vstupným). Stejně jako na Panglau jsme dostali špatnou informaci, i zde byla jednoduchá restaurace (gril) a kiosek. Ale my měli jsme zásoby atak došlo jen na pivo, kávu a grilované banány. Hlavní program tu byl ovšem relax. Nejčistší moře, co jsme na Filipínách, skoro jako na řeckých ostrovech, písčito-korálová pláž a klid, první dvě hodiny jsme tam byli sami. Později sice přijela filipínská rodinka, se kterou s posléze skamaradili Pepa s Markétou, a ještě později skupinka mládeže, jejíž asijský původ byl zřejmý, ale řeč už ne. V každém případě se nám odtud vůbec nechtělo, ještě jsme si na zpáteční cestě trochu zašnorchlovali, a výletu byl konec. Pěkná tečka za těmi letošními Filipínami.
V resortu jsme už ráno podnikli akci stěhování. Na poslední noc už jsme totiž měli jen jeden bungalov , a protože jsme byli líní se stěhovat do nedalekého levného bydlení Pavly a Arnošta, rozhodli jsme se, že tam necháme věci a přespíme nedaleko něj na pláži. Ale ještě předtím jsme si dopřali pěknou večeři v Cou-cou baru a na pláži uspořádali malý rumový dýchánek. Ale už to nebylo ono, každý už byl hlavou na pul cestě domů.
Na pláži bylo nejdřív docela živo, protože resort se zcela zaplnil. Ale pak vše ztichlo a probudil mne až lodičky brblajici za úsvitu na moře. Pro mne druhé nejlepší spaní, ale Radka s Markétou tvrdí, že se na pláži řvalo celou noc. Tak nevím.
pátek 22. března 2013
Den 13: Okruh po Bantayanu
Plán byl objet ostrov. A podařil se. Vyjeli jsme samostatně ve dvou proti směru hodinových ručiček. Nicméně uprostřed ostrova se nás sjelo osm a pokračovali jsme společně. Vesničky, pláže, drůbeží a kohouti farmy, palmy, prostě tropy, však to znáte. Za dvě hodinky jsme byli před polednem v městečku Madridejos na severní výspě ostrova. O spritu a vodě jsme přežili poledni pauzu v městském parku s pláží.
Zabočili jsme s Radkou z nudné hlavní silnice k pobřeží a po klidné cestě jsme míjeli rybářské vesničky i palmové plantáže. Nakonec nás prašná cesta vyvrhla na hlavni cestu kousek před hlavním městem. Dali jsme osvědčené dobrůtky jako včera a sjeli opět na paralelní cestu k hlavní do Santa Fe. U pobřeží jsme objevili rezervaci mangrovů, kterou si Radka s Markétou prohlédly, zatímco my s Pepou si v poklidu dali pivko. Cesta poté připomínala park. Palmy, hladká prašná cesta lemovaná vyskládanými slupkami kokosových ořechů obarvených na bílo, pěkné domky. Hezky se jelo.
Večeře s hromadou velikých krevet následovaná návštěvou dalšího baru. Nějak jsem přeslazený, Bloody Mary je pěkné zakončení.
Dve velke vasne Filipincu
Kohouti zapasy se provozuji jako slavnost. Sjedou se muzi z celeho okoli, nachysta se obcerstveni a uzaviraji se sazky. Kohoutum se na nohy privazuji ostre noze jako ostruhy, aby podivana byla jeste drsnejsi. Umrtnost je vysoka.
Karaoke se provozuje vsude a neustale, a obcas je to taky drsny zazitek. Na nejneuveritelnejsich mistech, v horskych samotach i rybarskych vesnickach muzete nalezt tzv. karaokovy set. Je to stojan s obrovskymi reproduktory, obrazovkou a mikrofonem. Na obrazovce bezi na pozadi zabery podmorskeho sveta koralovych ostrovu a na popredi text, podle ktereho se akter snazi strefit do hudby. S mnozstvim vypiteho piva mu to jde cim dal hur, nicmene on se narozdil od okoli porad dobre bavi.
Pro uplnost je treba dodat, ze jsme narazili i na venkovskou zpevacku, ktera byla tak dobra, az jsme si sli zkontrolovat, ze zpiva opravdu ona a neni to playback.
Jarda
čtvrtek 21. března 2013
Den 12: Plavba na Bantayan
S polovypitou lahví se přiblížila desátá. Ještě policie zkontrolovala, zda máme obleceny záchranné vesty (moje dětská vypadala obzvlášť legračně) a vypluli jsme. Moje GPS určila očekávaný čas příjezdu na 12:30 a tak jsme se připravili na delší houpavou plavbu každý dle svého. Někteří se snažili usnout, jiní hlídali horizont a my s Jardou a Karlem se na pustili do licitovaného mariáš, konečně bylo trochu času. Jarda zahájil ve velkém stylu lepšími dvěma sedmami a vůbec jsme hráli (a uhrali) spoustu vysokých her. Když došel rum, Arnošt vytáhl další s tím, že má dnes narozeniny. A tak jsme ve velké pohodě dorazili před jednou do hlavního města ostrova Bantayan stejného jména.
Kola se tu přes špičku lodě vykládaly podstatně lépe a tak jsme byli rychle naložení. Chtěl už jsem vyjet, když vidím, že Jarda má problém s nasedáním. Když se mu to konečně povedlo, stocil přímo proti zídce ohranicujicí molo. Měl štěstí, o dva metry vedle už zidka chyběla... Bylo jasné, že není jízdy schopen. V zásadě mohu souhlasit s jeho tiskovým prohlášením o několik postů níže a tak jen stručný popis. Naložili jsme ho i s kolem na cyklorikšu a přejeli přes dlouhé molo k řadě hospůdek na tržišti u přístavu. Jarda si pospal , my poobedvali a o pul třetí chtěli vyrazit zbývajících 10 km přes ostrov do plážového městečka Santa Fe. Ale nešlo to tak jednoduše a tak přišla ke slovu motorikša. Třikrát jsem riksakovi říkal název Budyong Resort a jednou mi to zopakoval. Když odjížděl, konstatoval jsem, že ho možná vidíme naposledy. Když jsme ujeli vcelku nudných deset km a našli náš resort, Jarda tam samozřejmě nebyl. Ubytovali jsme se v pěkných plážových bungalovech na bílé pláži u modrého moře pod kokosových palmami, no prostě jak z katalogu. Sešli jsme se na recepci, vypsali si všechny resorty a ze je objedeme. Naštěstí mne na poslední chvíli napadlo zajít na turistickou policii, která byla hned za rohem. Po chvíli vysvětlování Markéty se podařilo objasnit problém a po třech telefonatech bylo jasné, že Jarda byl vyložen ve 2 km vzdáleném resortu. Místní policisté nás tam autem dovedli a bylo po problému. Jarda tam spokojeně seděl, popíjel kolu, zaplatil jsem ji, všichni tři jsme nasedli a bez problémů dorazili do bydlení.
Konečně byl čas na koupání a vůbec relax. V sedm jsme se sešli na recepci a vyrazili na večeři do místní hospůdky. Krevety, mušle, grilované ryby, pohoda. A na závěr večera jsme ještě dali par long drinků, velmi dekadentní večer.
Tiskova zprava
- je pravda, ze jsem vypil vetsi nez male mnozstvi rumu, ale to bylo proto, ze jsem na kocabce hned ve druhe hre mariase vylicitoval cervenou sedmu na konec a zelena ji tlacila a pak jsem jeste vyhral 2x betla a z toho jednoho 2x flekovaneho
- to, ze jsem po vylodeni zakopl o sve kolo a upadl, je pravda, ale kdyby me hned nenalozili do riksi a dali mi cas, tak bych se mozna i zvednul
- to, ze me riksa odvezla do uplne jineho rezortu, nez jsme meli bydlet, neni moje vina, protoze jsem celou cestu spal a tedy jsem nemohl nic ovlivnit
- pote, co mi ridic odvazal moje kolo a vylozil moje brasny, jsem si na parkovisti zpusobne lehl na zem a cekal, co se bude dit
- policajtum jsem bez zbytecnych odkladu priznal svou totoznost
- kdyz me Milos a Marketa na zaklade policejniho patrani nasli, tak jsem ochotne nasedl na kolo a podle moznosti je nasledoval, aniz bych zpusobil vaznejsi dopravni kolizi
- nenechal jsem za sebou zadne dluhy (Milosi, dik, ze jsi za me zatahnul tu kolu)
Jarda
středa 20. března 2013
Den 11: Na sever napříč Negrosem
Do cíle sice zbývalo ještě čtyřicet, ale stále jsme byli 500 m vysoko. Následoval příjemný zvlněné sjezd, kdy jsme mohli pozorovat, jak se malebná krajina postupně mění v rovinaté plantáže cukrové třtiny. V poslední části nám trochu začaly zneprijemnovat život obrovské náklaďáky vrchovate naložené cukrovou trtinou. V ne malebném městečku městě Sagay jsme se rozhodli pokračovat až do přístavu, což se ukázalo bytí proziravym. Rovnou jsme se začali domáhat lodi - zprávy o ni byly protichůdné - měla jezdit denně či obden, což nepřímo potvrdili policisté, kteří nám ukazovali cestu do přístavu. Jede zítra - Uff! Vezme nám kola - ufuf. Nevezme - je jich moc. Vezme, ale musel jsem hned koupit lístky... Mezitím ostatní objevili pěkný resortik, do kterého se muselo jet po pláži těsně po hraně přílivu. Suma sumárum - zase vše klaplo. Ale má to jeden háček : dneškem jsme skončili s pořádnou cyklistikou.
Prakticke rady pro navstevniky Filipin
1) kdyz pijes rum s colou, nesetri. To, ze je rum levnesi nez kola, neznamena, ze muzes bez nasledku otocit bezny pomer.
2) nehraj vodni polo s kokosovym orechem. A pokud ano, pouzij cyklo prilbu.
3) kdyz jedes od more do vysky 940 m, tak je prevyseni minimalne stejne. Ale v praxi vic.
4) to, ze mlade divky nehrajou dobre kulecnik, vubec nevadi, pokud pri tom maji dostatecne kratke sukne
5) kdyz se chobotnice uvari rano, klidne se muze snist i vecer. A kdyz se nesni vecer, sni se zase rano.
6) kdyz cyklista prejede rozbitou lahev a prorazi plast i dusi, vubec to neznamena, ze se to za minutu nemuze stat znovu
7) slunicko sviti vzdycky zleva, nemaz si opalovacim kremem pravou stranu, ale zato levou dvojnasobne
9) kdyz te domorodec pozdravi, tak je to opravdu pozdrav a nikoliv uvod k pokusu te o neco pripravit
10) kdyz ti ridic nakladaku rekne, ze pojedes na korbe 2 hodiny, tak to vynasob dvemi
úterý 19. března 2013
Den 10: Do vnitrozemí Negrosu
Jak řekli, udělali. Předpokládali jsme stoupání do výšky 700 m, jenže ještě předtím jsme 2x vystoupali na 250 a klesla zpět. Krajina se postupně měnila od třtinoýych plantáží do strmých kopečku s banánovníky a palmami, v každé zatáčce byl samozřejmě obchůdek s pitím a ovocem. U jednoho z nich koupil Karel asi desetikilový jackfruit Pepovi k svátku, o 100 výškových metrů ho dojel a slavnostně mu ho předal s tím, že zbývajících 400 už si doveze sám. To bylo radosti! Domeček, který jsme viděli vysoko v sedle nad námi byl opravdu náš, před půl dvanáctou jsme u něj přistáli. Po zcivilizování, obědě a příjemné siesta jsme ještě vyrazili po vedlejší silnici do vnitrozemí. Původně jsme touto cestou měli přijet. Nyní se ukázalo, že jsme včera vlastně měli štěstí. Po odbočení z hlavní jsme na docela drsném štěrku klesli na par kilometrech o 300 m a dojeli jsme do vesničky, kterou jsme pracovně nazvali osada blbců. Snad v prvním osídlení nám nikdo nebyl schopen odpovědět na pozdrav či pochopit, že si chceme koupit něco k pití. Nakonec se z útrob jednoho domečku objevila šikovná dívčina, s níž už byla domluva možná. Pro samé vesničany bych zapomněl, že jsme se nacházeli uprostřed zcela neznámých negroských Čokoládových hor. Není jich sice tolik, jako na Boholu, ale nejsou tu vůbec žádní turisté, a navíc jsme si je mohli nejprve prohlédnout z našeho nadhledu a pak i zespoda, když jsme v jeli mezi ně. A ještě potom jsme měli při cestě tam i zpět vyhlídky na vulkán Canlaon. Výlet mel 20 km,ale moc vyhlídkových.
pondělí 18. března 2013
Den 9: Výlet za delfíny a přesun na sever
Snídaně byla mimořádně na lodi. Do přístávku nás k ní dovezl náklaďák s lavicemi na korbě, náš odpolední dopravní prostředek. Tahle vahadlová loďka byla větší i pěknější než ta na Panglau. Po asi hodině plavby jsme narazili na první hejno. Byl to nějaký větší druh, snad třímetrové kusy se mihaly v těsné blízkosti naší lodi. Oproti minule jsme tam také byli úplně sami. Za dalším početnějším hojném menších kusů jsme museli křižovat skoro až k protilehlému ostrovu Cebu. Ale tam jich bylo snad padesát. Plavání kolem nás, skákali, dovadeli! Celé ty dvě hodiny byl asi můj největší zážitek s delfíny, a ze jsem měl to štěstí jich už spoustu potkat.
Honená s delfíny nás zavedla téměř až k pobřeží Cebu a tak kolem desáté jsme otočili k návratu. Čekala nás ještě jedna místní atrakce zvaná sandbar - písčitá melčina, která má při odlivu hloubku kolem jednoho metru. Má docela ostrý okraj, spadá dosti ostře do hloubky, a nacházelo se na ni spousta hvězdic. Dokonce tam mají vybudované i čtyři domečky na kulech k pronajmutí, může to být zajímavý zážitek, přenocovat uprostřed moře několik kilometrů od pobřeží.
Posledním bodem programu na Aroma Beach byl oběd a pak už jsme navázali kola na přední část korby, na zadní část jsme se na podélné lavice vyskladali my, zamavali si s velmi milým personálem a vydali se na 100 km dlouhou cestu na sever.
Byla dlouhá. Zvláště pro mne a Arnošta, kteří jsme seděli úplně na konci vedle dost nízké zadní sajtny. Zatímco ostatní si mohli i zdrimnout nebo se nějak vrtět a po posedavajici, my jsme seděli velmi ukaznene kolmo na směr jízdy. Byl to nějaký zase nový zážitek. Vesničky, města i tropy mezitím běžely jako živý film, v autobusu za sklem bychom usnuli a nebyl by ten kontakt. Bylo to pěkné, ale přece jen dlouhé. Po více než dvou hodinách jsme přijeli do cílená Pebble Beach, ale byla to jen udržovaná pláž, žádné bydlení tam nebylo. Byli tam jen dva uklízení, kteří navíc tvrdili, že přespat tam na divoko by nebylo bezpečné. A ze prý je další resort u města San Carlos, nějakých 10 km. Bylo to 15, projeli jsme městem a stále jeli dál na sever. Zkratim to, jeli jsme dalších deset, odbočili k moři, projeli rybářskou vesničkou a skončili v dost skromném a dost předraženém plážovém bydlení. Nakonec jsme se rozhodli spat v kojich na pláži, já začal lepit duši, která mi o předcházející noci ušla a ostatní se vydali shánět jídlo do vesničky, kde přirozeně způsobili značný rozruch. Radce nějak nebylo dobře po vyslunenem přejezdu, skoro to vypadalo na menší účet, takže jsme vzali miniaturní pokojík, sotva jsme se tam vešli s koly. Ale pomohlo to, ráno už byla v pořádku.
neděle 17. března 2013
Den 8: Negros si vylepšuje pověst
Ve městečku Gais nám ochotny recepční vysvětlil, jak se to má s pozorováním delfínů. Nejvíc mne překvapilo, že to dopadlo tak, jak jsem si naplánoval. Odjeli jsme ještě 10 km na Aroma Beach, našli příjemný (alkoholický) resort a během čtvrt hodiny domluvili celý program zítřka: dopoledne loď na delfíny a písečný pás, odpoledne převoz nakladakem na sever.
Po ubytování jsme vyrazili na pláž. Byla normální písečná, pěkně se plaval o a došlo i na vybijenou s kokosakem. Ale naštěstí nikdo ne prohrál.
Všechno způsobila Radka. Když jsme po plazovani odpocivali v dřevěném plážovém domečku, vyslala mne do baru pro nějaký koktejl. A vzápětí tam dorazil i Pepa. Ale domluva s obsluhou se nějak nedařilo a skončila tím, že před nás postavili láhev rumu a láhev koly. Ta měla spoustu kamarádů a za chvíli se šlo pro další. A další. A ještě. Koncentrace rumu se zvyšovala... A pak jsem usnul a večer pro mne skončil před západem slunce.
sobota 16. března 2013
Den 7: Výjezd na sopku
Po proliti organismu různými tekutinami jsme se vydali na pěší výlet kolem jezera. Kamenitý chodnicek nás vedl kolem břehu divokou džunglí až k vyhlídce, odkud bylo vidět obě sopečná jezera. Koupání (zakázané) v jezeře bylo jako polití živou vodou. Voda měla úplně ideální teplotu. Vrátili jsme se na vyhlídku a po krátkém občerstvení začali sjezd. Štěrk Radce moc nejde, ostré sjezdy taky ne, a tak jsem měl dost času na focení a objevování krajiny, kterou jsem při výstupu moc nevnímal. O pul šesté jsme byli zpět v našem disneylandu.
Večeři v resortu jsme pohrdli a šli do včerejší hrncarnicky. Jenže tam se místo Maláska konalo karaoke. A tak jsme ilegálně zkonzumovali meloun s rumem (já bez melouna) a šli spát.
Ujeto 36 km, celkem 284.
pátek 15. března 2013
Den 6: Siquijor - Negros aneb z tropického ráje do lihu prostého pekla
Večer jsme usoudili, ze budeme ekologičtí a nebudeme přetěžovat loď převozem zbytečných lahví. Po večeři jsem vyhlásil likvidační mejdan u nás na verandě. Trochu jsem podcenil posádku, myslel jsem, že jsou na tom stejně jako my, tj větší panák, ale místo toho se sešly tři celé láhve. Zvítězili jsme až o pul druhé, takže ráno bylo pomalejší. Stejně jako snidaňová obsluha, takže jsme vyjeli až v devět a to jsme chtěli být v deset v přístavu. K našemu velkému překvapení jsme to stihli. Na místě byli už i Pavla s Arnoštem, po chvilce dorazili i Jarda s Markétou, kteří stejně jako my minuli přístav a museli se vracet, ale všimli si toho později. A nakonec na pul jedenáctou dorazil i Karel s Eliškou, kteří ještě stihli mušlové muzeum, což byl vlastně obchůdek. Dnešní lodička je malá a pomalá, ale zato bere auta a proto se na ni dá najet a nemusí se kola přehazovat přes zábradlí. A ještě na ni příjemné fouká a neřve žádná televize. A než dojedeme do Dumaguete, mám ještě čas zrekapitulovat včerejšek.
Náš včerejší program už byl popsán a dosti podobný měli i Pepa s Markétou (64) Jarda s Markétou jeli po V pobřeží, pak zahnuli na západ do hor, vyjeli kousek nad vodopádem a pak se vrátili do hor naší cestou v protisměru a domů (60 km). Arnošt s Pavlou odjeli spát na pláž, a při té příležitosti objeli ostrov po směru hodin (75 km) . A jak už je stabilním pravidlem, nevyhlášenými vítězi se stali Karel s Eliškou. Nejenže jako jediní vystoupali na nejvyšší vrchol ostrova, ale byli tam hned dvakrát, když se tudy vraceli z jeskyně a šamanské vesnice San Antonio. A kilometry oni moc nepočítají, takže nevíme.
Dumaguete na ostrově Negros nás přivítalo vedrem. Ostrov patří mezi největší v souostroví a tohle univerzitní město je tu druhé největší a tudíž docela rušné. Zastavit jsme tu ale museli. Poledni slunce se nás snažilo zatlouci do asfaltu a kromě toho byl čas oběda a taky výměny peněz. Město má zřejmě progresivního starostu, na každém rohu byly cedule o zákazu kouření na veřejných prostranstvích.
Poslední dnešní kilometry nás proklickovaly městem až k pobřežní okružní statovce. Provoz byl nepříjemné hustý a po necelých třech dnech na Siquijoru to bylo docela peklo. Ale cesta byla široká a dobře se po ní jelo. Sea Forest Resort nás všestranně překvapil. Pláž je v podstatě nepoužitelná a jeho hlavní atrakcí je malý jednoduchý aquapark kolem něhož je vystavěn. Mezi tím tropičtí ptačí v klecích (zoborožec, loskuták...) a různé jako dřevěné domečky a vše je stíněné vysokými palmami. Celkově to dost připomíná německé Tropical Islands, jenom pod širým nebem ;) No dobrá, poznat se musí všechno, bydlení je slušné za rozumnou cenu a očividně je toto zařízení pro odpočinek místních, takže i ceny jídla v restauraci jsou slušné. Ale to nejhorší na konec: resort je non-liquor, což v praxi znamená, že se tu nejen nekoupí ani pivo, ale i personál má právo zabavit jakýkoli nalezeny alkohol, který najde. A my se navíc zapomněli cestou zastavit v obchůdku... Takže večeře byla sice dobra, ale zapijena džusy a vodou... Tak jsme si aspoň zašli večer do nedaleké hrncarny na pivo. Seděli jsme v prkenne chatrče přímo nad pláží, pili pivo a poslouchali Romantický klavír Jiřího Maláska z čínského cédéčka.
A zítra výjezd na sopečné jezera. Převýšení 900 m na trase 13,5 km...
Ujeto 31 km na kole, celkem 248 km; 25 km lodí, celkem 160 km.
čtvrtek 14. března 2013
Den 5: Siquijor
Konečně den s rozumným vstáváním! Kdo to takhle blbě vymyslel, že až po tolika dnech jsme mohli vylézt z postele po sedmé. A den začal důstojně snídaní. V přibývajícím teple se pohyby zpomalily a tak jsme do dnešního volného programu vyráželi v devět jako poslední.
Výstup do hor začal ve městečku Larena, u včerejšího rumoveho marketu. Nejelo mi to. Nejelo mi to brutálně, na prvních 4 km/300 m mi Radka dala 10 min. A v podobném duchu jsme stoupali palmovými vesničkami dál. Nakonec jsme vystoupali na hřebínek ve výšce skoro 400 m, odkud byla vyhlídka na obě strany ostrova. Kdy jsem se trápil ve stoupání, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl lepení i duše- normálně je mám v brasnicce pod sedlem, jenže mi praskla přezka a já ji musím vozit v hlavní brašně. No povzbudivá představa.
Po kolové pauze na hřebenu před rozcestim jsme se rozhodli nevyjizdet na nejvyšší vrchol ostrova (600 m), ale zkusit najít vodopády. Sjezd byl... báječně vyhlídkový. Palmové háje, vesničky i oboustranné vyhlídky na jižní pobřeží.
Parkovišťátko nad vodopádem bylo nepřehlédnutelné, po hlídali nám kola a ještě jsme v návštěvní knize poznali, že Markéta s Jardou dorazili o hodinu a půl před námi, zatímco Markéta s Pepou, jejichž kola tam také byla, se jaksi ne zapsali. A dole u vodopádů jsme je našli razdva všechny čtyři. Kaskáda připomíná malé Plitvičky. Několik jezírek je propojené několik metrů vysokými vodopády s docela teplou vodou. Vlezl jsem do vody... a ztratil foťák na více než dvoumetrove hloubce... Potápěč rozhodne nejsem a tak se nedařilo. Nedařilo se ani Markétě (J), která se vrhala do hlubiny stylem lovkyně perel. Jarda přišel (po slunicku), uviděl a na první pokus vyslovil. Za odměnu jsem jej tím aparátem vyfotil ve skoku do vodopádu. A pak už jsme si mohli užívat relaxu, za předpokladu., ze jsme si pohlidali místní vyrostky, kteří hlídali, zda si hlídame věci... V závěru jsme ještě viděli místní policii (Pulysya) v akci přístavu silniční kontrole, neboť si zřídili checkpoint hned u našeho parkoviště.
Po krátkém sjezdu do městečka Lasy jsme dojeli Pepu, kteří ovšem byli o oběd v kastrůlkárně před námi. Tak jsme zvlněnou trasou kolem JV pobřeží dojeli do městečka Maria, kde jsme realizovali svůj handicap, s tím, že se sejdeme na pláži.
Pláž byla v malém rezortu na poloostrově asi 2 km od hlavní. A nebyla tam ani Markéta, ani skoro žádní lidé, kromě francouzsko-polského páru se třemi dětmi, které jsme potkali už u vodopádů. A koupání pohádkové, v malé zátoce se svažujícím se dnem (vzácnost ve zdejších pomerech), klid a divoké skalní útvary. Paráda. Není divu ze jsme se při odjezdu zpozdili a dojeli jako poslední, o pul sedmé za tmy a na čelovky. Super den! Jo, a nepichli jsme!
Je to možná nuda připomínat, ale večeře se opět vydařila. Po včerejším koncertu jsme zopakovali včerejší tsatsiki (velmi věrohodné) a přidali zeleninu v kokosové omáčce a spicy sizzling rybu. Skvostné. Zdejší finančně náročné zranitelnost ale končí. Zítra v 10 máme sraz s Arnoštem, jímž se zdejší bydlení nelíbilo a vyrazili za dobrodružstvím. Přesouváme se na Negrosu.
Ujeto 60 km, celkem 217 km.
středa 13. března 2013
Den 4: Panglao - Bohol - Siquijor
Přestože jsme to věděli už dva dny dopředu, vstávat se na pátou nechtělo. Za poznámek typu "to je teda dovolena" jsme se sešli ve tři ctvrtě na šest na recepci a vydali se ke trajektu do hlavního města ostrova Bohol Takbilaran. Jeli jsme cestou prostředkem Panglao. Bylo zajímavé pozorovat ostrov, jak se probouzí. V ranním pětadvacetistupňovém chladku se jelo pěkně a tak jsme za hodinu byli u mostu na Bohol a po krátkém klickovani městem jsme dorazili před půl osmou do přístavu. Poprvé jsme také viděli cyklisty, asi je to jediná doba, kdy místní vyjíždějí. Šel jsem koupit lístky na loď a polil mne pot: velký trajekt na Siquijor jel ne v osm AM, ale PM... Naštěstí se ale ukázalo, že v 8:30 jede rychlá loď sice s malou oklikou přes Dunaguete na Negrosu a vezme nás i s koly. Uff!
Rychlá loď znamenalo 20 uzlu, což je běžná rychlost řeckých trajektů, ale i tak jsme byli ve dvanáct vyloděni v hlavním městečku ostrova Siquijor stejného jména. Našli jsme si hospůdku s grilovanými kuřaty a hamburgery a schovali se před poledním sluncem. A ještě jsme si stihli prohlédnout místní skromný kostelík, kde zrovna probíhala výuka dětí.
O pul druhé sice teplo nepolevilo, ale vyrazit jsme museli. Někteří ještě stihli ochutnat palmové víno a už jsme uhaneli po zvlněné e statovce podél pobřeží mezi vesničkami a všudypřítomnými palmami. Netrvalo dlouho a stavěli jsme ve druhém severním přístavu Larena. Asi jsme způsobili zděšení v obchůdku, protože jsme zakoupili stejné množství rumu a koly a ještě nějaká piva k tomu. Nějak se nám vymkla z ruky rumová služba a rum kupují živelně a průběžně všichni. No nekupte sedmičku skvělého třtinoveho za 33 Kč... A spotřeba neustále stoupá.
Do v poledne rezervovaneho bydlení už zbylo jen 7 km. Jarda s Markétou sice v družném hovoru přehlédli odbočku a přidali si další 4, ale my ostatní už jsme do Casa de la Playa sjeli bez problémů.
Resortík u dlouhé ploché pláže (za odlivu jsme šli snad 500 metrů do vody) patří filipinsko-německému páru a je doslova vyčančaný ve středomořském stylu. Chaticky s různou výbavou jsou rozhozeny ve svazité zahradě. A jídelníček v restauraci je opravdu světový: německé špejle, Chili con carne, japonské sašimi, filipinské speciality, tsatsiki, curry... Ještě jsme se stihli projít po odlivove pláži plné hvězdic i dalších mořských živočichů.
Zítra je volný program, okružní cesta kolem ostrova měří 80 km, tak uvidíme.
Ujeto 41 km na kole, celkem 157 km; na lodi 90 km, celkem 135 km.
úterý 12. března 2013
Den 3: Ryby, rybky, rybičky...
Kolem desáté jsme byli zpět v plážové hospůdce, kde byla naše základna a po sérii mango džusů vypluli k dalšímu ostrůvku Virgin. Byl malinký, s nejvyšším bodem snad jeden metr nad mořem. Ale taky byl celý ohrazený jako rezervace, takže návštěvníci měli k dispozici jen pár metrů pláže kolem. Kousek dál v moři bylo ještě par miniaturních ostrůvku tvořených mangrovy. Sluníčko přálo úplně kolmo a my trosku nevěděli, jak tam přežijeme plánované dvě hodiny. Vyřešilo se to zahy: na jižním obzoru se objevila mračna a po chvilce začalo pršet se stejnou intenzitou jako předevčírem. A tak se návštěva trošku zkrátila a ve dvě už jsme byli zpět na Alona Beach. Každý se roztrhl po svých zájmech: plazovani, thajské masáže, jídlo, spánek. Po čtvrté odpoledne jsem se pokusil vyhledat Ostravaka Emila, kterého jsme tu objevili posledně, ale nepodařilo se.
Svačinka u Švýcara Helmuta (klobaska) se protáhla téměř do večeře, v pauze před ní jsem ještě stihl výměnu peněz a nákup datové simky u slečen v kiosku, kde předtím uspěl Jarda. Jenže co slečny zvládly na jeho archivní Nokii, se jim nedařilo na mém tabletu. Respektive jsem měl pocit, že chtějí ručně nastavit něco, co se nastavilo samo. Zábavná ctvrthodinka.
U večeře jsme se krotili, jenom pár rybiček. Jdeme brzo spat, protože vyrážíme ve tři ctvrtě na šest, honime trajekt na osmou, který nás převeze na ostrov Siquijor.
pondělí 11. března 2013
Den 2: Čokoládové hory - Alona Beach
Nafoceno, nasnidano a už jsme se mohli spustit krpalem dolů ke statovce. Včerejší obrázek krajiny se nezměnil - bambusové vesničky
mezi políčky na pozadí čoko hor. Malebné. A pak už byl čas zužitkovat včera nastoupanych 400 m. Uprostřed sjezdu byla chovná stanice nártounů, vzácných malinkatých poloopiček s velkýma očima, které jsou symbolem Boholu. Jsou noční tvorové, a proto celý den tráví pritisknuti ke větvi a takto je také pozorují zvědaví turisté. Zatímco jsme se procházeli po ohrazenem lese, přišla dvanáctá a slunce zesilelo. Sjeli jsme k moři a připojili se na pobřežní statovku a v sílicim provozu, ve vedru jsme se probíjeli dál a hledali hospodu na oběd. Podařilo se nám to až po přejetí mostu na ostrov Panglao.
Typická lokální hospůdka (soubor deseti kastrolů s hotovým jídlem) poskytla stín i nezbytné posílení. Po více než hodinové pauze jsme byli schopni absolvovat posledních skoro 20 kilometříků, někteří s pauzou na kohoutich zápasech.
Příjezd do Paraguayi Resortu byl jako návrat domů. Přede dvěma roky jsme zde končili základní část zájezdů a tak jsme s velkou radostí jej do trasy zařadil znovu. Útulný rezortík s dvorečkem s posezením v ratanu v bambusových altancich posazenych v zelení. A klid. Radka se podobně jako ostatní vykoupat na pláži a při návratu jsme už kontrolovali, co se nachází na ledu ve vitrinkach. Ještě nakoupit na zítřejší delfiní a snorchlovací výlet, a už došlo na dlouho těšenou večeři na pláži. Mají tu bambusové mušle zvláštního tvaru, vypadají jako tyčky 5 cm dlouhé a 1 cm v průměru, na másle a na česneku opravdu skvělé. A pak nějaké rybky a krevetky, no je tu dobře. zítra první pauza den.
neděle 10. března 2013
Den 1: Cebu - Čokoládové hory
Vedle hotelu, čirou náhodou se mi podařilo trefit ten, co jsme spali před dvěma roky, bylo ještě otevřené seven11 a mělo i stolečky na ulici, což jsme považovali za výzvu pro pár piv a došlo i na první rum. Ve dvě jsme to rozpustili, ve tři jsem měl s montovaná kola a časově zblblý organismus ani ne protestoval proti budíku o pul osmé.
Dobalili jsme věci, shltli snídani a o deváté už jsme vyrazili do po klidných nedělních ulic druhého největšího města Filipín. Provoz byl mírný, bez problémů jsme se pro pleti v provozu jeepneyu a rikš, první zastávka byl Magellanuv kříž, který tu vztyčil při svém přistání a pokřtil u něj 800 domorodců. Záhy se ale zapletl do místní politiky a po dvou týdnech jej v boji zabil místní náčelník Lapu-Lapu, dodnes uctivaný jako národní hrdina. Po dalším kilometříku jsme byli v přístavu u pokladen. Jenže naše loď na 10:30 neměli. "Máme jen osobní, trajekt jede v 19:00". To určitě. Po třetím opakovaném dotazu "opravdu tu není jiná společnost do Tubigonu?" doprovozeném mrknutim oka úředník kapituloval: "Star Ferries, tamhle na rohu..."
Nalodění byl obřad, se spoustou poplatků, letištní rentgenem a s několika pokusy o výběr DBH. Nakonec jsme akrobaticky naložili kola po úzkém ochozu kolem lodičky (praxe z Vietnamu se hodila) a s mírným zpožděním se loď vydala rychlosti 20 uzlu k Boholu.
Tubigonu je malé přístavní městečko s typickým asijským mumrajem, nicméně mezi spoustou obchůdků jsme nenašli žádnou poledni hospůdku. Nakonec jsme ji objevili na kraji města. Patřila Angličanovi-důchodci, který se tu usadil, ale obsluhoval nás pár, které jsem odhadoval na Číňany. Jídla byla včas, jenom jaksi zapomněli na Radčinu objednávku. Přežili jsme největší polední vedro a vyjeli. Rádce to vůbec nejelo, na odbočce do vnitrozemí po 11 km jsme na ní museli dlouho čekat. A pak jsme začali stoupat a historie pokračovala. Prostě ji to zoufale nejelo, ne že by jindy byla rychlík, ale tohle byla hrůza. Po 33 km Karel náhodou zjistil, že má uvolněné perko na zadní brzda, takže celou dobu jela s jedním přitaženým špalíkem! A zatímco se Radka trápila ve stoupání do 400 m, my ostatní jsem si užívali bujné tropické přírody i kulturní krajiny se spoustou růžových políček, za nimiž se začaly objevovat první kužely Čokoládových hor.
Po odbrždění Radky už jsme postupovali rychleji a před pátou už jsme byli uprostřed ostrova v městečku Carmen, odkud už bylo jen pár kilometrů do cíle. Ani jsme nebyli příliš z pocení navzdory tricetistupnovemu vedru, protože nás několikrát propláchl docela intenzivní déšť. Ale v tom teple to ani moc nevadilo. Závěrem nás čekalo kilometrové stoupání na vrchol jedné čoko hory k našemu hotelu. Spali jsme totiž na vyhlídkovém bodě přímo uprostřed Čokoládových hor.
Večeře nebyla nic moc, ale spalo se moc dobře.
sobota 9. března 2013
Přelet Praha - Soul - Cebu
Zatímco Jarda s Markétou si vylepšili start, vše ostatní proběhlo dle plánu. Téměř. Karel s Eliškou po složitější trase pobrali ještě naše a Pepovo kola do jejich mikrobusu a přestože vše klaplo načas, stejně byl na letišti první Arnošt s Pavlou. Všichni jsme byli připraveni na platbu 200 dolarů za jednosměrnou cestu kola. Naštěstí to bylo jinak. Kdo se dokázal zabalit do jednoho kusu do 23 kg, vyhrál a měl to gratis. Kdo měl trochu nadváhu, připlácel 100 dolarů, a kdo víc, tak 130. Takže jak Jarda uvedl, byl díky včerejším událostem mezi vítězi (druhou vítěznou dvojici byla Pavla s Arnoštem, ale ti bez dopomoci) bez příplatku. Aspoň bude mít Markéta za co nakupovat... A ještě jsme si opět ověřili zkušenost, že poplatek za kola se platí až na letišti, nezávisle na tom, co tvrdí letenkáři. Let s Koreanem bez problémů, dokonce jsme do Soulu přiletěli o hodinu dřív. Ne že by nám to nějak pomohlo, ale přece jen letiště je pohodlnější než letadlo. Tak ještě 4hodinovy skok do Cebu a když dorazí i naše biky, můžeme zítra vyrazit!
Odlet z Prahy
Jarda
neděle 3. března 2013
Po schůzce - poslední info
Markéta (S) reklamovala chybu v itineráři s tím, že se nedostává jednoho dne. Kontrolou jsem zjistil, že má pravdu, by´t jen napůl - chyba tam skutečně byla, ale ten den přebýval :) tak jsem ho doplánoval. Pečliví studenti mých map zjistí jak...
Dále se domluvilo, kdo vezeme jaký cyklo- a jiný materiál. Čili přehledně:
úterý 12. února 2013
Už se to blíží
V první řadě připomínám včasné obstarání transportních krabic na kola, pokud je hodláte použít. V cykloprodejnách nemusí být k dispozici na počkání. Dále se dovídám o tom, jak někteří pilně studují materiály o destinaci. To je moc fajn, aspoň nás budou moci poučit na trase. Studujte pilně dál!!! Nejedeme na zájezd od cestovky, ale na společný soukromý výlet a každá vědomost se tak bude hodit.
V této souvislosti bych se také rád zmínil o seznamovacích akcích, které bychom mohli udělat. Tou první je běžkový přechod Šumavy, jehož se zúčastní většina pánů, kde asi domluvíme řadu technických věcí. Nicméně minimálně my pražští a přípražští bychom se mohli sejít (E+K - když přijedete taky, ubytujeme vás :) . Navrhuji tedy seznamovací schůzku v pátek 1. 3. od 20:00 v nekuřácké části PUBu Praha 6 (rezku zajistím). Těším se, že se uvidíme a probereme věci užitečné i ty ostatní.
úterý 15. ledna 2013
Co s sebou
Jak už jsem kdysi byl pravil v úvodu: jedeme na kole do vlhkých tropů v období sucha, předpokládáme, že budeme spát pod střechou, ale neměl by nás zaskočit nouzový nocleh pod širákem na pláži. Tato věta vlastně obsahuje kompletní instrukci, co s sebou ;) No dobře, pokusím se to rozvést. Nosnou linkou mého povídání bude minimalizace. Jako předcházející text, i tento sepisuji vám pro inspiraci a sobě abych už to jednou konečně měl zapsané.
1) Zavazadla: Nemyslím si, že bychom toho vezli nějak moc, takže si vystačíme se zadními brašnami a nosičem. Až na drobné výjimky jsem příznivce značky SportArsenal, takže pokud uvažujete o nové či obnovující investici, doporučuji tuto expediční kombinaci: nosič, 2 brašny, pro pánskou část dvojice horní “brašnobatůžek” a případně se hodí i přední brašna na řídítka. A pravděpodobně především páni by neměli zapomenout rámovou či podsedlovou brašničku.
2) Spaní: Jako vybavení na nouzový nocleh mimo civilizaci postačí velmi lehký spacák nebo jen i flanelová vložka do spacáku, jako podložka alumatka. Teploty neřešte, ani v noci neklesnou pod 20. Cestovní moskytiéru možná využijeme i při běžném ubytování, zvláště v zapadlejších krajích. Dostanete je v každém slušném outdoor shopu (HUDY, Hanibal...)
3) Obuv: Obecně bych doporučil mít s sebou 2 páry - boty na kolo a boty pro ostatní čas. Konkrétně např. já budu mít SPD tretry a trekové sandály. Případné plážové žabky koupíte za směšný peníz na místě, pokud pocítíte jejich potřebu.
4) Cyklooblečení: Vzhledem k příznivému klimatu bude možnost téměř denně lehce přeprat “propocené dresy” a co nedoschne v noci, dosušíme na sobě ráno. Na cyklistiku: nepříliš mnoho sad funkčního prádla, oblíbený dres nebo triko, cyklokalhoty s “plínou”. Příliš místa nezabere ani lehká sbalovací větrofka “pertexka” či podobná. Samozřejmě přílba, cyklorukavice, brýle.
5) Ostatní oblečení: Lehké cestovní kalhoty s odpínacími nohavicemi, pár triček, lehká flíska (kdyby večer u moře fouklo a koneckonců v něčem musíme dojet v Praze na letiště ;). Něco na hlavu proti sluníčku, plavky (jedeme do jedné z křesťansky nejtvrdších zemí, koupání bez bude výjimečný luxus jen na nejodlehlejších místech).
6) Ostatní: osobní hygiena, opalovací krém, lékarnička. Oblíbenou domácí žaludeční desinfekci neberte! Místní rum je levný a kvalitní. Pokud nebudete mít batůžek dle odst 1), měli byste mít nějaký jiný, bude se hodit pro cestu letedlem i na místní pochůzky.
7) Věci na kolo: každý u sebe: min 1x náhradní duše, která je opravdu ke kolu použitelná (správný rozměr duše a typ ventilku versus díra v ráfku!), pumpa, montpáčky, funkční přední a zadní světlo. Do dvojice by dále měla být ještě jedna, čili třetí duše, základní sada nářadí, kombinačky). O společně vezených náhradních dílech typu náhradní přehazovačka, plášť, sikovky... se domluvíme jinde. Pokud někdo má jiný ráfek než 26”, ať dá vědět.
V každém případě, co zapomeneme z běžných věcí, celkem snadno na místě dokoupíme! Filipíny jsou zemí civilizovanou a v každém větším městě je slušně zásobený cykloshop. Navíc cyklistika patří mezi místní oblíbené sporty.
Na závěr ještě jeden jazykový odkaz. Mabuhay!
pátek 11. ledna 2013
Jak zabalit kolo
Byl jsem požádán o nějaký návod na zabalení. Vím, že jsou tu i zkušení, kteří toto číst nepotřebují. Ale zase mohou přispět radou, pokud jsem na něco zapomněl.
Obecně platí, že kolik je lidí, tolik je metod balení. Během 15 let létání s kolem do různých koutů světa jsem objevil objevené a to že “v jednoduchosti je krása”. Následující návod si vůbec neklade ambice být nejlepší nebo jediný a už vůbec ne závazný. Ber ho jako dogma, inspiraci, či třeba popis, jak se to dělat nemá... Ale já takhle už několik let balím.
Zjednodušený popis: tam poletíme s kolem v krabici, zpět zimporovizujeme zabalení z místích kartonových zdrojů. Nevyužijeme cyklovaky - které bychom museli buď vozit s sebou (2 kg), nebo někde deponovat
Budeš potřebovat:
1) transportní kartonovou krabici na kolo - dobré je, když je od kola alespoň tvojí velikosti :-) - opatříte v nejbližším cykloshopu2) rozporku do přední vidlice (plastové cosi, co bývá součástí rozmontované kola při dodávce do prodejny, v cykloshopu to vyhazují stejně jako krabice)
3) klíč č. 15, imbusy
4) plastové rychlospojky, alespoň 25 cm dlouhé (kovomat), alespoň 10 ks, hodí se i pár kratších, izolepu či stříbrnku
5) plastová krabička od filmu6) hodí se - není podmínkou - bublinkový igelit7) máš-li kotoučovky - 2 plastové talířky pod květináč o průměru alespoň o 5 cm větším, než vaše kotouče (domácí potřeby)
Vlastní balení
2) Odmontuj pedály (nikoliv šlapky - ty jsou v Perlovce!) klíčem č 15. Pozor, mají opačné závity! mnemotechnická pomůcka: DOZADU. Na každé straně nasaď klíč tak, aby jeho rameno směřovalo dozadu a povol. Když to nejde silou, jde to ještě větší silou.
3) Odmontuj řídítka, vršek náby přišroubuj zpět a jako vložku použij ve dně proděravělou krabičku od filmu.Tím aretuješ vidlici proti poškození ložisek. Řídítka si zatím lehce přichyť k horní trubce rámu rychlospojkou.
4) Vyndej přední kolo, do vidlice vsuň rozporku; do čelistí kotoučových brzd vlož plastovou vložku (pozor - nezmáčkni při této operaci rukojeť brzdy naprázdno!!!)
5) Vyndej osičku z předního kola, přichyť plastový talířek rychlospojkami ke drátům tak, aby chránil kotouč.
6) Otoč kliky tak, aby směřovaly rovnoběžně se zadní vidlicí, zajistěte rychlospojkou
7) Vyndej sedlo a zabal ho do bublinek
8) Asi nejpracnější operace: přední kolo uchyť rychlospojkami k rámu na stranu přesmykače k na 3-4 místech k rámu a zadní vidlici tak, aby jej jakoby chránilo. Mělo by to být celkově docela pevné.
9) Do “kapsy” v rámu vlož sedlo a též připevni páskou nebo rychlospojkou. Dále do nějaké igelitky dej použité klíče (s výjimkou 15, který nemusíme vozit všichni), osičku předního kola, zabal a páskou přichytni k rámu.
10) Celou konstrukci vlož do krabice, dbej, ať přední vidlice je normálně otočená a rozporka sedí naplocho
11) Řídítka připevni rychlospojkami k horní trubce rámu.
Tím je kolo hotové. V návaznosti na dalším způsobu balení můžeš přibalit do krabice další věci.Extrémisté přibalí do krabice vše a už nemají další zavazadlo. To lze v případě, že kolo je za fixní příplatek a nepočítá se do váhy zavazadlel - což bude asi náš případ