I zbytek včerejška klapnul dle plánu. Přílet do Cebu City, pronájem dvou vanů, po půlnoci už jsme byli na hotelu. Na letišti jsem si připravil samonasiraci chvilku, když jsem objednával van: Cože, 1000 pesos (500 Kč) za transfer?? To je víc než v Praze! To je nějaká vysoká DBH (daň z bílé huby)! Teprve po pár vteřinách mi došlo, že jde o cenu za celý van, a já se mohl hrdě vrátit před kamarády se skvělou cenou.
Vedle hotelu, čirou náhodou se mi podařilo trefit ten, co jsme spali před dvěma roky, bylo ještě otevřené seven11 a mělo i stolečky na ulici, což jsme považovali za výzvu pro pár piv a došlo i na první rum. Ve dvě jsme to rozpustili, ve tři jsem měl s montovaná kola a časově zblblý organismus ani ne protestoval proti budíku o pul osmé.
Dobalili jsme věci, shltli snídani a o deváté už jsme vyrazili do po klidných nedělních ulic druhého největšího města Filipín. Provoz byl mírný, bez problémů jsme se pro pleti v provozu jeepneyu a rikš, první zastávka byl Magellanuv kříž, který tu vztyčil při svém přistání a pokřtil u něj 800 domorodců. Záhy se ale zapletl do místní politiky a po dvou týdnech jej v boji zabil místní náčelník Lapu-Lapu, dodnes uctivaný jako národní hrdina. Po dalším kilometříku jsme byli v přístavu u pokladen. Jenže naše loď na 10:30 neměli. "Máme jen osobní, trajekt jede v 19:00". To určitě. Po třetím opakovaném dotazu "opravdu tu není jiná společnost do Tubigonu?" doprovozeném mrknutim oka úředník kapituloval: "Star Ferries, tamhle na rohu..."
Nalodění byl obřad, se spoustou poplatků, letištní rentgenem a s několika pokusy o výběr DBH. Nakonec jsme akrobaticky naložili kola po úzkém ochozu kolem lodičky (praxe z Vietnamu se hodila) a s mírným zpožděním se loď vydala rychlosti 20 uzlu k Boholu.
Tubigonu je malé přístavní městečko s typickým asijským mumrajem, nicméně mezi spoustou obchůdků jsme nenašli žádnou poledni hospůdku. Nakonec jsme ji objevili na kraji města. Patřila Angličanovi-důchodci, který se tu usadil, ale obsluhoval nás pár, které jsem odhadoval na Číňany. Jídla byla včas, jenom jaksi zapomněli na Radčinu objednávku. Přežili jsme největší polední vedro a vyjeli. Rádce to vůbec nejelo, na odbočce do vnitrozemí po 11 km jsme na ní museli dlouho čekat. A pak jsme začali stoupat a historie pokračovala. Prostě ji to zoufale nejelo, ne že by jindy byla rychlík, ale tohle byla hrůza. Po 33 km Karel náhodou zjistil, že má uvolněné perko na zadní brzda, takže celou dobu jela s jedním přitaženým špalíkem! A zatímco se Radka trápila ve stoupání do 400 m, my ostatní jsem si užívali bujné tropické přírody i kulturní krajiny se spoustou růžových políček, za nimiž se začaly objevovat první kužely Čokoládových hor.
Po odbrždění Radky už jsme postupovali rychleji a před pátou už jsme byli uprostřed ostrova v městečku Carmen, odkud už bylo jen pár kilometrů do cíle. Ani jsme nebyli příliš z pocení navzdory tricetistupnovemu vedru, protože nás několikrát propláchl docela intenzivní déšť. Ale v tom teple to ani moc nevadilo. Závěrem nás čekalo kilometrové stoupání na vrchol jedné čoko hory k našemu hotelu. Spali jsme totiž na vyhlídkovém bodě přímo uprostřed Čokoládových hor.
Večeře nebyla nic moc, ale spalo se moc dobře.
Vedle hotelu, čirou náhodou se mi podařilo trefit ten, co jsme spali před dvěma roky, bylo ještě otevřené seven11 a mělo i stolečky na ulici, což jsme považovali za výzvu pro pár piv a došlo i na první rum. Ve dvě jsme to rozpustili, ve tři jsem měl s montovaná kola a časově zblblý organismus ani ne protestoval proti budíku o pul osmé.
Dobalili jsme věci, shltli snídani a o deváté už jsme vyrazili do po klidných nedělních ulic druhého největšího města Filipín. Provoz byl mírný, bez problémů jsme se pro pleti v provozu jeepneyu a rikš, první zastávka byl Magellanuv kříž, který tu vztyčil při svém přistání a pokřtil u něj 800 domorodců. Záhy se ale zapletl do místní politiky a po dvou týdnech jej v boji zabil místní náčelník Lapu-Lapu, dodnes uctivaný jako národní hrdina. Po dalším kilometříku jsme byli v přístavu u pokladen. Jenže naše loď na 10:30 neměli. "Máme jen osobní, trajekt jede v 19:00". To určitě. Po třetím opakovaném dotazu "opravdu tu není jiná společnost do Tubigonu?" doprovozeném mrknutim oka úředník kapituloval: "Star Ferries, tamhle na rohu..."
Nalodění byl obřad, se spoustou poplatků, letištní rentgenem a s několika pokusy o výběr DBH. Nakonec jsme akrobaticky naložili kola po úzkém ochozu kolem lodičky (praxe z Vietnamu se hodila) a s mírným zpožděním se loď vydala rychlosti 20 uzlu k Boholu.
Tubigonu je malé přístavní městečko s typickým asijským mumrajem, nicméně mezi spoustou obchůdků jsme nenašli žádnou poledni hospůdku. Nakonec jsme ji objevili na kraji města. Patřila Angličanovi-důchodci, který se tu usadil, ale obsluhoval nás pár, které jsem odhadoval na Číňany. Jídla byla včas, jenom jaksi zapomněli na Radčinu objednávku. Přežili jsme největší polední vedro a vyjeli. Rádce to vůbec nejelo, na odbočce do vnitrozemí po 11 km jsme na ní museli dlouho čekat. A pak jsme začali stoupat a historie pokračovala. Prostě ji to zoufale nejelo, ne že by jindy byla rychlík, ale tohle byla hrůza. Po 33 km Karel náhodou zjistil, že má uvolněné perko na zadní brzda, takže celou dobu jela s jedním přitaženým špalíkem! A zatímco se Radka trápila ve stoupání do 400 m, my ostatní jsem si užívali bujné tropické přírody i kulturní krajiny se spoustou růžových políček, za nimiž se začaly objevovat první kužely Čokoládových hor.
Po odbrždění Radky už jsme postupovali rychleji a před pátou už jsme byli uprostřed ostrova v městečku Carmen, odkud už bylo jen pár kilometrů do cíle. Ani jsme nebyli příliš z pocení navzdory tricetistupnovemu vedru, protože nás několikrát propláchl docela intenzivní déšť. Ale v tom teple to ani moc nevadilo. Závěrem nás čekalo kilometrové stoupání na vrchol jedné čoko hory k našemu hotelu. Spali jsme totiž na vyhlídkovém bodě přímo uprostřed Čokoládových hor.
Večeře nebyla nic moc, ale spalo se moc dobře.
Ujeto 45 km lodí, 47 km na kole.
Žádné komentáře:
Okomentovat