Chtěli jsme vyrazit z úžasného ubytování co nejdříve. Nejdřív jsem opravil účet vystavený paní domácí, měla tendenci účtovat příliš vysokou DBH. Po deseti kilometrech jsme posnídali v San Carlos (třtinová krajina nebyla příliš zajímavá) a odbočili do hor. Byla to změna planu, včera jsme dojeli severně ji, než jsme chtěli, a tak jsme dopoledne chtěli vyjet k našemu ubytování Waddy's Place a odpoledne udělat menší výlet do oblasti negroských Čokoládových hor.
Jak řekli, udělali. Předpokládali jsme stoupání do výšky 700 m, jenže ještě předtím jsme 2x vystoupali na 250 a klesla zpět. Krajina se postupně měnila od třtinoýych plantáží do strmých kopečku s banánovníky a palmami, v každé zatáčce byl samozřejmě obchůdek s pitím a ovocem. U jednoho z nich koupil Karel asi desetikilový jackfruit Pepovi k svátku, o 100 výškových metrů ho dojel a slavnostně mu ho předal s tím, že zbývajících 400 už si doveze sám. To bylo radosti! Domeček, který jsme viděli vysoko v sedle nad námi byl opravdu náš, před půl dvanáctou jsme u něj přistáli. Po zcivilizování, obědě a příjemné siesta jsme ještě vyrazili po vedlejší silnici do vnitrozemí. Původně jsme touto cestou měli přijet. Nyní se ukázalo, že jsme včera vlastně měli štěstí. Po odbočení z hlavní jsme na docela drsném štěrku klesli na par kilometrech o 300 m a dojeli jsme do vesničky, kterou jsme pracovně nazvali osada blbců. Snad v prvním osídlení nám nikdo nebyl schopen odpovědět na pozdrav či pochopit, že si chceme koupit něco k pití. Nakonec se z útrob jednoho domečku objevila šikovná dívčina, s níž už byla domluva možná. Pro samé vesničany bych zapomněl, že jsme se nacházeli uprostřed zcela neznámých negroských Čokoládových hor. Není jich sice tolik, jako na Boholu, ale nejsou tu vůbec žádní turisté, a navíc jsme si je mohli nejprve prohlédnout z našeho nadhledu a pak i zespoda, když jsme v jeli mezi ně. A ještě potom jsme měli při cestě tam i zpět vyhlídky na vulkán Canlaon. Výlet mel 20 km,ale moc vyhlídkových.
Jak řekli, udělali. Předpokládali jsme stoupání do výšky 700 m, jenže ještě předtím jsme 2x vystoupali na 250 a klesla zpět. Krajina se postupně měnila od třtinoýych plantáží do strmých kopečku s banánovníky a palmami, v každé zatáčce byl samozřejmě obchůdek s pitím a ovocem. U jednoho z nich koupil Karel asi desetikilový jackfruit Pepovi k svátku, o 100 výškových metrů ho dojel a slavnostně mu ho předal s tím, že zbývajících 400 už si doveze sám. To bylo radosti! Domeček, který jsme viděli vysoko v sedle nad námi byl opravdu náš, před půl dvanáctou jsme u něj přistáli. Po zcivilizování, obědě a příjemné siesta jsme ještě vyrazili po vedlejší silnici do vnitrozemí. Původně jsme touto cestou měli přijet. Nyní se ukázalo, že jsme včera vlastně měli štěstí. Po odbočení z hlavní jsme na docela drsném štěrku klesli na par kilometrech o 300 m a dojeli jsme do vesničky, kterou jsme pracovně nazvali osada blbců. Snad v prvním osídlení nám nikdo nebyl schopen odpovědět na pozdrav či pochopit, že si chceme koupit něco k pití. Nakonec se z útrob jednoho domečku objevila šikovná dívčina, s níž už byla domluva možná. Pro samé vesničany bych zapomněl, že jsme se nacházeli uprostřed zcela neznámých negroských Čokoládových hor. Není jich sice tolik, jako na Boholu, ale nejsou tu vůbec žádní turisté, a navíc jsme si je mohli nejprve prohlédnout z našeho nadhledu a pak i zespoda, když jsme v jeli mezi ně. A ještě potom jsme měli při cestě tam i zpět vyhlídky na vulkán Canlaon. Výlet mel 20 km,ale moc vyhlídkových.
Ujeto 49 km, celkem 383.
Žádné komentáře:
Okomentovat