Den 15: Bantayan - Cebu City

Všechno má svůj konec. Vracíme se domu, i když to ještě bude složité. Na pláži se spalo hezky, zabalili a zcivilizovali se v našem domečku a dali si důstojnou snídani v Cou-cou. Opravdu poslední dva kilometry na kole do přístavu a o půl desáté vypluli nás malý trajekt zpět ke "kontinentu" Cebu na svoji hodinovou plavbu. Rychle rozloučení s Pavlou a Arnoštem, kteří zde zůstávají o týden déle a už byl čas shánět jeepney do Cebu. Jenže v přístavu žádné nebyly, jen linkové autobusy. Po krátké době nás oslovil jeden týpek , jestli nechceme celý autobus za 5000. Na čtyřech jsme se dohodli a na příští dvě a půl hodiny byli (téměř) sami pány lehce omseleho přímestského ale docela velkého autobusu, který nás dovezl kousek od hotelu v Cebu City, kde naše cesta před 15 dny začala.
Naše krabice na kola byly na místě a tak mohlo vypuknout velké balení, po němž jsme ještě dali sprchu v jednom pronajatém pokoji. Teď už jen rychlá večeře a nějaký transfer na letiště a náš okruh se uzavře. Byl to hezký výlet.

Ujeto  na kole 2 km,  celkem 549 km; lodi 18 km,  celkem 308; autobusem 105 km, celkem 220 km.

Den 14: Výlet na Virgin Island

Cyklistika skončila. Lodička jsme měli pristavenou v osm na bílé pláži našeho resortu. Po čtyřiceti minutách plavby jsme už snorchlovali nad korály u ostrova Hilantagan. Popisovat korály nemá smysl, pestrobarevný svět neskutečných tvarů je stále stejný a přitom neopakovatelný. Tentokrát si dala říct i Radka, která se zatím šnorchlování vyhýbala.
Virgin Island byl ještě pár minut plavby na sever. Úžasná bílá pláž s klasickými palmami a travnickem (a vstupným). Stejně jako na Panglau jsme dostali špatnou informaci, i zde byla jednoduchá restaurace (gril) a kiosek. Ale my měli jsme zásoby atak došlo jen na pivo,  kávu a grilované banány. Hlavní program tu byl ovšem relax. Nejčistší moře, co jsme na Filipínách, skoro jako na řeckých ostrovech, písčito-korálová pláž a klid, první dvě hodiny jsme tam byli sami. Později sice přijela filipínská rodinka, se kterou s posléze skamaradili Pepa s Markétou, a ještě později skupinka mládeže, jejíž asijský původ byl zřejmý, ale řeč už ne. V každém případě se nám odtud vůbec nechtělo, ještě jsme si na zpáteční cestě trochu zašnorchlovali, a výletu byl konec. Pěkná tečka za těmi letošními Filipínami.
V resortu jsme už ráno podnikli akci stěhování. Na poslední noc už jsme totiž měli jen jeden bungalov , a protože jsme byli líní se stěhovat do nedalekého levného bydlení Pavly a Arnošta, rozhodli jsme se, že tam necháme věci a přespíme nedaleko něj na pláži. Ale ještě předtím jsme si dopřali pěknou večeři v Cou-cou baru a na pláži uspořádali malý rumový dýchánek. Ale už to nebylo ono, každý už byl hlavou na pul cestě domů.
Na pláži bylo nejdřív docela živo, protože resort se zcela zaplnil. Ale pak vše ztichlo a probudil mne až lodičky brblajici za úsvitu na moře. Pro mne druhé nejlepší spaní, ale Radka s Markétou tvrdí, že se na pláži řvalo celou noc.  Tak nevím.

Ujeto na kole 4 km, celkem 547; na lodi 30 km, celkem 290.

Den 13: Okruh po Bantayanu

Nemuseli jsme  vstávat. Ale vstali.  O pul osmé už jsme byli v moři a dekadentně objednali snídani na terasu našeho bungalovu a ještě si ji nechali zdokumentovat na fejsbuk :)
Plán byl objet ostrov. A podařil se. Vyjeli jsme samostatně ve dvou proti směru hodinových ručiček. Nicméně uprostřed ostrova se nás sjelo osm a pokračovali jsme společně. Vesničky,  pláže, drůbeží a kohouti farmy, palmy,  prostě tropy,  však to znáte. Za dvě hodinky jsme byli před polednem v městečku Madridejos na severní výspě ostrova. O spritu a vodě jsme přežili poledni pauzu v městském parku s pláží.
Zabočili jsme s Radkou z nudné hlavní silnice k pobřeží a po klidné cestě jsme míjeli rybářské vesničky i palmové plantáže. Nakonec nás prašná cesta vyvrhla na hlavni cestu kousek před hlavním městem. Dali jsme osvědčené dobrůtky jako včera a sjeli opět na paralelní cestu k hlavní do Santa Fe. U pobřeží jsme objevili rezervaci mangrovů, kterou si Radka s Markétou prohlédly,  zatímco my s Pepou si v poklidu dali pivko. Cesta poté připomínala park. Palmy,  hladká prašná cesta lemovaná vyskládanými slupkami kokosových ořechů obarvených na bílo, pěkné domky. Hezky se jelo.
Večeře s hromadou velikých krevet následovaná návštěvou dalšího baru. Nějak jsem přeslazený, Bloody Mary je pěkné zakončení.

Ujeto 60 km na kole,  Celkem 543.

Dve velke vasne Filipincu

Filipinci maji dve velke vasne: kohouti zapasy a karaoke. Zatimco pri prvni se bavi vsichni krome akteru, pri druhe se bavi akter a trpi ostatni.
Kohouti zapasy se provozuji jako slavnost. Sjedou se muzi z celeho okoli, nachysta se obcerstveni a uzaviraji se sazky. Kohoutum se na nohy privazuji ostre noze jako ostruhy, aby podivana byla jeste drsnejsi. Umrtnost je vysoka.
Karaoke se provozuje vsude a neustale, a obcas je to taky drsny zazitek. Na nejneuveritelnejsich mistech, v horskych samotach i rybarskych vesnickach muzete nalezt tzv. karaokovy set. Je to stojan s obrovskymi reproduktory, obrazovkou a mikrofonem. Na obrazovce bezi na pozadi zabery podmorskeho sveta koralovych ostrovu a na popredi text, podle ktereho se akter snazi strefit do hudby. S mnozstvim vypiteho piva mu to jde cim dal hur, nicmene on se narozdil od okoli porad dobre bavi.
Pro uplnost je treba dodat, ze jsme narazili i na venkovskou zpevacku, ktera byla tak dobra, az jsme si sli zkontrolovat, ze zpiva opravdu ona a neni to playback.
Jarda

Den 12: Plavba na Bantayan

Na ranní vstávání jsme zvyklí, dnes to nebylo nijak kruté. V sedm jsme opustili příjemné pokojiky a po pláži se vrátili do přístavu. Po snídani jsme dle pokynů dorazili na osmou k lodi. Byl to klasický pumpboat, prostě vahadlová loď zdejšího stylu,  jenom trochu větší -  pro 50 pasažérů. Konečně jsem se dočkal, pumpboaty jsou tu dost běžné, ale náš zatím míjely. Jako pořádný islomaniak už jsem se plavil lecčím, ale tohle mi do sbírky chybělo. Kola jsme rychle přetahali po úzké lávce a pak už jsme jen přihlizeli, jak se trousí ostatní cestující. Pro odjeti lodi bylo potřeba buď 50 pasažérů nebo čas 10 :00,co nastane první. A tak jsme se nutili a čekali. Zaujal mne člen posádky, který měl funkcí držáku zábradlí. Když někdo chtěl nastoupit, přistoupil k lávce a zvedl tyč přivazanou druhým koncem k lodi. To mu vydrželo celé dvě hodiny. Jarda zmizel a za chvíli se ke všeobecnému veselí vrátil po molu v cyklorikše s lahví rumu a koly. Tím udal ráz celého dne.
S polovypitou lahví se přiblížila desátá. Ještě policie zkontrolovala, zda máme obleceny záchranné vesty (moje dětská vypadala obzvlášť legračně) a vypluli jsme. Moje GPS určila očekávaný čas příjezdu na 12:30 a tak jsme se připravili na delší houpavou plavbu každý dle svého. Někteří se snažili usnout, jiní hlídali horizont a my s Jardou a Karlem se na pustili do licitovaného mariáš,  konečně bylo trochu času. Jarda zahájil ve velkém stylu lepšími dvěma sedmami a vůbec jsme hráli (a uhrali) spoustu vysokých her. Když došel rum, Arnošt vytáhl další s tím, že má dnes narozeniny. A tak jsme ve velké pohodě dorazili před jednou do hlavního města ostrova Bantayan stejného jména.
Kola se tu přes špičku lodě vykládaly podstatně lépe a tak jsme byli rychle naložení. Chtěl už jsem vyjet, když vidím, že Jarda má problém s nasedáním. Když se mu to konečně povedlo, stocil přímo proti zídce ohranicujicí molo. Měl štěstí, o dva metry vedle už zidka chyběla... Bylo jasné, že není jízdy schopen. V zásadě mohu souhlasit s jeho tiskovým prohlášením o několik postů níže a tak jen stručný popis. Naložili jsme ho i s kolem na cyklorikšu a přejeli přes dlouhé molo k řadě hospůdek na tržišti u přístavu. Jarda si pospal ,  my poobedvali a o pul třetí chtěli vyrazit zbývajících 10 km přes ostrov  do plážového městečka Santa Fe. Ale nešlo to tak jednoduše a tak přišla ke slovu motorikša. Třikrát jsem riksakovi říkal název Budyong Resort a jednou mi to zopakoval. Když odjížděl, konstatoval jsem, že ho možná vidíme naposledy. Když jsme ujeli vcelku nudných deset km a našli náš resort, Jarda tam samozřejmě nebyl. Ubytovali jsme se v pěkných plážových bungalovech na bílé pláži u modrého moře pod kokosových palmami, no prostě jak z katalogu. Sešli jsme se na recepci, vypsali si všechny resorty a ze je objedeme. Naštěstí mne na poslední chvíli napadlo zajít na turistickou policii, která byla hned za rohem. Po chvíli vysvětlování Markéty se podařilo objasnit problém a po třech telefonatech bylo jasné, že Jarda byl vyložen ve 2 km vzdáleném resortu. Místní policisté nás tam autem dovedli a bylo po problému. Jarda tam spokojeně seděl, popíjel kolu, zaplatil jsem ji, všichni tři jsme nasedli a bez problémů dorazili do bydlení.
Konečně byl čas na koupání a vůbec relax. V sedm jsme se sešli na recepci a vyrazili na večeři do místní hospůdky. Krevety, mušle, grilované ryby, pohoda. A na závěr večera jsme ještě dali par long drinků, velmi dekadentní večer.

Ujeto 12 km na kole, celkem 483; na lodi 40 km,  celkem 260.

Tiskova zprava

Touto tiskovou zpravou bych chtel predbezne dementovat vse, co se o dnesnim dni objevi na Milosove blogu. Zejmena:
- je pravda, ze jsem vypil vetsi nez male mnozstvi rumu, ale to bylo proto, ze jsem na kocabce hned ve druhe hre mariase vylicitoval cervenou sedmu na konec a zelena ji tlacila a pak jsem jeste vyhral 2x betla a z toho jednoho 2x flekovaneho
- to, ze jsem po vylodeni zakopl o sve kolo a upadl, je pravda, ale kdyby me hned nenalozili do riksi a dali mi cas, tak bych se mozna i zvednul
- to, ze me riksa odvezla do uplne jineho rezortu, nez jsme meli bydlet, neni moje vina, protoze jsem celou cestu spal a tedy jsem nemohl nic ovlivnit
- pote, co mi ridic odvazal moje kolo a vylozil moje brasny, jsem si na parkovisti zpusobne lehl na zem a cekal, co se bude dit
- policajtum jsem bez zbytecnych odkladu priznal svou totoznost
- kdyz me Milos a Marketa na zaklade policejniho patrani nasli, tak jsem ochotne nasedl na kolo a podle moznosti je nasledoval, aniz bych zpusobil vaznejsi dopravni kolizi
- nenechal jsem za sebou zadne dluhy (Milosi, dik, ze jsi za me zatahnul tu kolu)

Jarda

Den 11: Na sever napříč Negrosem

Opět,jak jinak, jsme si přivstali. Snídaně už na pul sedmou. Čekala nás poslední a současně nejtěžší etapa do městečka Sagay na severním pobřeží ostrova. Problém byl navíc i v tom, že dostupné mapy strýčka Gůgla i OpenStreetMaps se od sebe brutálně lišily a rozhodně ne budíky důvěru. Jediné, co nás trochu uklidňovalo, bylo 700  výškových metrů, které jsme měli k dobru. Vyjeli jsme stejným směrem jako na včerejší výlet, ale pokračovali jsme po hlavní. Velmi rychle jsme klesli na 400 metrů do krajiny s prvními ryzovymi terasami. Ty se záhy staly společně s vodními buvolí rochnicimi se v bahně symbolem dne. Kolem poledne jsme byli na křižovatce uprostřed ostrova (zde skončila trasa dle OpenStreetMaps)  opět v sedmi stech metrech a těšili se na 40 km dlouhý sjezd. Místo toho přišla nejdrsnější ale současně i nejkrásnější část cesty. Příštích téměř 20 km jsme se probíjeli po velmi hrubé stěrkové cestě občas prokladane betonovými úseky v některých vesnických. A kolem palmy,  banány, rýžové terasy, buvolí...  No paráda. A to vše se stále houpalo na vrstevníci sedmi stovky. Až v závěru se objevila betonka, sjezd a pohádky byl konec. Na rozcestí došel dech mapám Google, když se objevila tam neexistující, leč v reálu ano silnice. Cesta se tím rázem zkrátila o 10 km.
Do cíle sice zbývalo ještě čtyřicet, ale stále jsme byli 500 m vysoko. Následoval příjemný zvlněné sjezd, kdy jsme mohli pozorovat, jak se malebná krajina postupně mění v rovinaté plantáže cukrové třtiny. V poslední části nám trochu začaly zneprijemnovat život obrovské náklaďáky vrchovate naložené cukrovou trtinou. V ne malebném městečku městě Sagay jsme se rozhodli pokračovat až do přístavu, což se ukázalo bytí proziravym. Rovnou jsme se začali domáhat lodi  - zprávy o ni byly protichůdné - měla jezdit denně či obden, což nepřímo potvrdili policisté,  kteří nám ukazovali cestu do přístavu. Jede zítra - Uff! Vezme nám kola - ufuf. Nevezme - je jich moc. Vezme, ale musel jsem hned koupit lístky...  Mezitím ostatní objevili pěkný resortik, do kterého se muselo jet po pláži těsně po hraně přílivu. Suma sumárum - zase vše klaplo. Ale má to jeden háček : dneškem jsme skončili s pořádnou cyklistikou.

Ujeto 88 km,  celkem 471.

Prakticke rady pro navstevniky Filipin

Nekolik zakladnich rad pro turisty na Filipinach:
1) kdyz pijes rum s colou, nesetri. To, ze je rum levnesi nez kola, neznamena, ze muzes bez nasledku otocit bezny pomer.
2) nehraj vodni polo s kokosovym orechem. A pokud ano, pouzij cyklo prilbu.
3) kdyz jedes od more do vysky 940 m, tak je prevyseni minimalne stejne. Ale v praxi vic.
4) to, ze mlade divky nehrajou dobre kulecnik, vubec nevadi, pokud pri tom maji dostatecne kratke sukne
5) kdyz se chobotnice uvari rano, klidne se muze snist i vecer. A kdyz se nesni vecer, sni se zase rano.
6) kdyz cyklista prejede rozbitou lahev a prorazi plast i dusi, vubec to neznamena, ze se to za minutu nemuze stat znovu
7) slunicko sviti vzdycky zleva, nemaz si opalovacim kremem pravou stranu, ale zato levou dvojnasobne
9) kdyz te domorodec pozdravi, tak je to opravdu pozdrav a nikoliv uvod k pokusu te o neco pripravit
10) kdyz ti ridic nakladaku rekne, ze pojedes na korbe 2 hodiny, tak to vynasob dvemi

Den 10: Do vnitrozemí Negrosu

Chtěli jsme vyrazit z úžasného ubytování co nejdříve. Nejdřív jsem opravil účet vystavený paní domácí, měla tendenci účtovat příliš vysokou DBH. Po deseti kilometrech jsme posnídali v San Carlos (třtinová krajina nebyla příliš zajímavá) a odbočili do hor. Byla to změna planu, včera jsme dojeli severně ji, než jsme chtěli, a tak jsme dopoledne chtěli vyjet k našemu ubytování Waddy's Place a odpoledne udělat menší výlet do oblasti negroských Čokoládových hor.
Jak řekli, udělali. Předpokládali jsme stoupání do výšky 700 m,  jenže ještě předtím jsme 2x vystoupali na 250 a klesla zpět. Krajina se postupně měnila od třtinoýych plantáží do strmých kopečku s banánovníky a palmami,  v každé zatáčce byl samozřejmě obchůdek s pitím a ovocem. U jednoho z nich koupil Karel asi desetikilový jackfruit Pepovi k svátku, o 100 výškových metrů ho dojel a slavnostně mu ho předal s tím, že zbývajících 400 už si doveze sám. To bylo radosti!  Domeček,  který jsme viděli vysoko v sedle nad námi byl opravdu náš, před půl dvanáctou jsme u něj přistáli. Po zcivilizování, obědě a příjemné siesta jsme ještě vyrazili po vedlejší silnici do vnitrozemí. Původně jsme touto cestou měli přijet. Nyní se ukázalo, že jsme včera vlastně měli štěstí. Po odbočení z hlavní jsme na docela drsném štěrku klesli na par kilometrech o 300 m a dojeli jsme do vesničky, kterou jsme pracovně nazvali osada blbců. Snad v prvním osídlení nám nikdo nebyl schopen odpovědět na pozdrav či pochopit,  že si chceme koupit něco k pití. Nakonec se z útrob jednoho domečku objevila šikovná dívčina, s níž už byla domluva možná. Pro samé vesničany bych zapomněl, že jsme se nacházeli uprostřed zcela neznámých negroských Čokoládových hor. Není jich sice tolik, jako na Boholu, ale nejsou tu vůbec žádní turisté, a navíc jsme si je mohli nejprve prohlédnout z našeho nadhledu a pak i zespoda,  když jsme v jeli mezi ně. A ještě potom jsme měli při cestě tam i zpět vyhlídky na vulkán Canlaon. Výlet mel 20 km,ale moc vyhlídkových.

Ujeto 49 km,  celkem 383.

Den 9: Výlet za delfíny a přesun na sever

Probudil jsem se sice dobře vyspalý, ale s vědomím, že je něco špatně. No bylo to jak v oblíbené písní od Wohnoutů "Svaz českých bohemů"...  Jak jsem se později dozvěděl, bylo tam i vypuštěné moře i princezna ;) Můj výstup se prý naštěstí omezil jen na předčasné usnutí.
Snídaně byla mimořádně na lodi. Do přístávku nás k ní dovezl náklaďák s lavicemi na korbě, náš odpolední dopravní prostředek. Tahle vahadlová loďka byla větší i pěknější než ta na Panglau. Po asi hodině plavby jsme narazili na první hejno. Byl to nějaký větší druh,  snad třímetrové kusy se mihaly v těsné blízkosti naší lodi. Oproti minule jsme tam také byli úplně sami. Za dalším početnějším hojném menších kusů jsme museli křižovat skoro až k protilehlému ostrovu Cebu. Ale tam jich bylo snad padesát. Plavání kolem nás, skákali, dovadeli! Celé ty dvě hodiny byl asi můj největší zážitek s delfíny, a ze jsem měl to štěstí jich už spoustu potkat.
Honená s delfíny nás zavedla téměř až k pobřeží Cebu a tak kolem desáté jsme otočili k návratu. Čekala nás ještě jedna místní atrakce zvaná sandbar - písčitá melčina, která má při odlivu hloubku kolem jednoho metru. Má docela ostrý okraj, spadá dosti ostře do hloubky, a nacházelo se na ni spousta hvězdic. Dokonce tam mají vybudované i čtyři domečky na kulech k pronajmutí, může to být zajímavý zážitek, přenocovat uprostřed moře několik kilometrů od pobřeží.
Posledním bodem programu na Aroma Beach byl oběd a pak už jsme navázali kola na přední část korby, na zadní část jsme se na podélné lavice vyskladali my, zamavali si s velmi milým personálem a  vydali se na 100 km dlouhou cestu na sever.
Byla dlouhá. Zvláště pro mne a Arnošta, kteří jsme seděli úplně na konci vedle dost nízké zadní sajtny. Zatímco ostatní si mohli i zdrimnout nebo se nějak vrtět a po posedavajici,  my jsme seděli velmi ukaznene kolmo na směr jízdy. Byl to nějaký zase nový zážitek. Vesničky, města i tropy mezitím běžely jako živý film, v autobusu za sklem bychom usnuli a nebyl by ten kontakt. Bylo to pěkné, ale přece jen dlouhé. Po více než dvou hodinách jsme přijeli do cílená Pebble Beach, ale byla to jen udržovaná pláž,  žádné bydlení tam nebylo.  Byli tam jen dva uklízení,  kteří navíc tvrdili,  že přespat tam na divoko by nebylo bezpečné. A ze prý je další resort u města San Carlos, nějakých 10 km. Bylo to 15, projeli jsme městem a stále jeli dál na sever. Zkratim to, jeli jsme dalších deset,  odbočili k moři, projeli rybářskou vesničkou a skončili v dost skromném a dost předraženém plážovém bydlení. Nakonec jsme se rozhodli spat v kojich na pláži,  já začal lepit duši,  která mi o předcházející noci ušla a ostatní se vydali shánět jídlo do vesničky,  kde přirozeně způsobili značný rozruch. Radce nějak nebylo dobře po vyslunenem přejezdu, skoro to vypadalo na menší účet, takže jsme vzali miniaturní pokojík, sotva jsme se tam vešli s koly. Ale pomohlo to,  ráno už byla v pořádku.

Ujeto 125 km na náklaďáku, asi 60 km lodí.

Den 8: Negros si vylepšuje pověst

Snídaně byla provázena složitým souctovanim účtů na pokoje, takže jsme odjeli až v osm. Nedělní provoz nebyl příliš hustý, ale krajina podél statovky byla dost nudná. Placaté pole cukrové třtiny se střídaly s vesničkami a tak jsme jeli docela rychle. V začínajícím poledním žáru jsme našli hrncovou hospůdku a trochu jsme ji vyjedli.
Ve městečku Gais nám ochotny recepční vysvětlil, jak se to má s pozorováním delfínů. Nejvíc mne překvapilo, že to dopadlo tak, jak jsem si naplánoval. Odjeli jsme ještě 10 km na Aroma Beach,  našli příjemný (alkoholický) resort a během čtvrt hodiny domluvili celý program zítřka: dopoledne loď na delfíny a písečný pás, odpoledne převoz nakladakem na sever.
Po ubytování jsme vyrazili na pláž. Byla normální písečná, pěkně se plaval o a došlo i na vybijenou s kokosakem. Ale naštěstí nikdo ne prohrál.
Všechno způsobila Radka. Když jsme po plazovani odpocivali v dřevěném plážovém domečku, vyslala mne do baru pro nějaký koktejl. A vzápětí tam dorazil i Pepa. Ale domluva s obsluhou se nějak nedařilo a skončila tím,  že před nás postavili láhev rumu a láhev koly. Ta měla spoustu kamarádů a za chvíli se šlo pro další. A další. A ještě. Koncentrace rumu se zvyšovala... A pak jsem usnul a večer pro mne skončil před západem slunce.

Ujeto 50 km, celkem 334.

Den 7: Výjezd na sopku

Budík mne rozesmál. Tedy telefon, který mi tvrdil,  že dnes bude - 4, nechal jsem na ploše pražské počasí. Snídaně na sedmou,  přece nebudeme na dovolené vyspavat. Krátce po pul osmé jsme už jsme jeli po statovce po pobřeží a v osm zabocili u šipky do NP Twin Lakes. Jeli jsme s Markétou a Pepou poslední a po prvním stoupání, kdy se na rovince objevila šterková cesta, mi došlo, že opět nemám ani duši ani lepení a tak jsem o jednu náhradní poprosil. Byla to dobrá předtucha, o pět minut později jsem pichnul a jen sledoval,  jak mi naše trojice mizí v zatáčce. Když jsem měl skoro vyměněno, dojel mě Jarda s Markétou a pomohli mi se závěrem. Podařilo se mi i najít tenký kousek drátku v plášti. Ukázalo se,  že cesta střídá beton ve stoupání se sterkem na rovinách a hned na té další přišel druhý defekt. Zalepili jsme obě duše, našel jsem další střep v plášti a jeli dál. Ne dlouho, třetí defekt přišel po půl kilometru. Vzteky jsem už chtěl zahodit kolo do palmového háje. Zabránili mi v tom. Markéta našla další střep, opravili jsme a jeli.  Po chvilce jsme dorazili k Rádce čekající na cestě. Byla vystresovaná, že jí neodpovídám na esemesky, já naštvaný, že mi ujela, no prostě, klasická manželská etuda. Jarda s Markétou vyjeli dal a my po chvilce taky. Spravovanim jsme ztratili více než hodinu a sluníčko už začalo kousat. A mně ty horké dopolední kopce tady opravdu nejdou. Radka byla pořád vpředu a já se vzadu trápil víc a víc. Profil byl opravdu sopečný. S rostoucí výškou se zvětšovala strmost kopců. V šesti stech metrech byl malinkatý kiosek, který mne zachránil velkou lahví spritu. Chlapci tam posedavajici si kratili čas pitím rumu. Bojoval jsem dal až jsme ve čtvrt na jednu dosáhli vstupu do parku na osmi stech metrech. Podle zápisu jsme viděli, že nevypsaný závod vyhráli Arnošt s Pavlou, dorazili 10:25. Ale ještě nás čekalo 100 výškových metrů k vyhlídkové restauraci nad prvním jezerem. Tam jsme dohnali Jardu s Markétou, kteří dorazili čtvrt hodky před námi. Byli jsme v cíli.  Výstup oo statovku měl 900 výškových metrů na 13,5 km.
Po proliti organismu různými tekutinami jsme se vydali na pěší výlet kolem jezera. Kamenitý chodnicek nás vedl kolem břehu divokou džunglí až k vyhlídce, odkud bylo vidět obě sopečná jezera. Koupání (zakázané) v jezeře bylo jako polití živou vodou. Voda měla úplně ideální teplotu. Vrátili jsme se na vyhlídku a po krátkém občerstvení začali sjezd. Štěrk Radce moc nejde, ostré sjezdy taky ne,  a tak jsem měl dost času na focení a objevování krajiny, kterou jsem při výstupu moc nevnímal. O pul šesté jsme byli zpět v našem disneylandu.
Večeři v resortu jsme pohrdli a šli do včerejší hrncarnicky. Jenže tam se místo Maláska konalo karaoke. A tak jsme ilegálně zkonzumovali meloun s rumem (já bez melouna) a šli spát.
Ujeto 36 km, celkem 284.

Den 6: Siquijor - Negros aneb z tropického ráje do lihu prostého pekla

Večer jsme usoudili, ze budeme ekologičtí a nebudeme přetěžovat loď převozem zbytečných lahví. Po večeři jsem vyhlásil likvidační mejdan u nás na verandě. Trochu jsem podcenil posádku,  myslel jsem, že jsou na tom stejně jako my, tj větší panák, ale místo toho se sešly tři celé láhve. Zvítězili jsme až o pul druhé, takže ráno bylo pomalejší. Stejně jako snidaňová obsluha, takže jsme vyjeli až v devět a to jsme chtěli být v deset v přístavu. K našemu velkému překvapení jsme to stihli. Na místě byli už i Pavla s Arnoštem, po chvilce dorazili i Jarda s Markétou, kteří stejně jako my minuli přístav  a museli se vracet, ale všimli si toho později. A nakonec na pul jedenáctou dorazil i Karel s Eliškou, kteří ještě stihli mušlové muzeum, což byl vlastně obchůdek. Dnešní lodička je malá a pomalá, ale zato bere auta a proto se na ni dá najet a nemusí se kola přehazovat přes zábradlí. A ještě na ni příjemné fouká a neřve žádná televize. A než dojedeme do Dumaguete, mám ještě čas zrekapitulovat včerejšek.
Náš včerejší program už byl popsán a dosti podobný měli i Pepa s Markétou (64) Jarda s Markétou jeli po V pobřeží, pak zahnuli na západ do hor, vyjeli kousek nad vodopádem a pak se vrátili do hor naší cestou v protisměru a domů (60 km). Arnošt s Pavlou odjeli spát na pláž, a při té příležitosti objeli ostrov po směru hodin (75 km) . A jak už je stabilním pravidlem, nevyhlášenými vítězi se stali Karel s Eliškou. Nejenže jako jediní vystoupali na nejvyšší vrchol ostrova, ale byli tam hned dvakrát, když se tudy vraceli z jeskyně a šamanské vesnice San Antonio. A kilometry oni moc nepočítají, takže nevíme.
Dumaguete na ostrově Negros nás přivítalo vedrem. Ostrov patří mezi největší v souostroví a tohle univerzitní město je tu druhé největší a tudíž docela rušné. Zastavit jsme tu ale museli. Poledni slunce se nás snažilo zatlouci do asfaltu a kromě toho byl čas oběda a taky výměny peněz. Město má zřejmě progresivního starostu, na každém rohu byly cedule o zákazu kouření na veřejných prostranstvích.
Poslední dnešní kilometry nás proklickovaly městem až k pobřežní okružní statovce. Provoz byl nepříjemné hustý a po necelých třech dnech na Siquijoru to bylo docela peklo. Ale cesta byla široká a dobře se po ní jelo. Sea Forest Resort nás všestranně překvapil. Pláž je v podstatě nepoužitelná a jeho hlavní atrakcí je malý jednoduchý aquapark kolem něhož je vystavěn. Mezi tím tropičtí ptačí v klecích (zoborožec, loskuták...) a různé jako dřevěné domečky a vše je stíněné vysokými palmami. Celkově to dost připomíná německé Tropical Islands, jenom pod širým nebem ;) No dobrá, poznat se musí všechno, bydlení je slušné za rozumnou cenu a očividně je toto zařízení pro odpočinek místních, takže i ceny jídla v restauraci jsou slušné. Ale to nejhorší na konec: resort je non-liquor, což v praxi znamená, že se tu nejen nekoupí ani pivo, ale i personál má právo zabavit jakýkoli nalezeny alkohol, který najde. A my se navíc zapomněli cestou zastavit v obchůdku... Takže večeře byla sice dobra, ale zapijena džusy a vodou... Tak jsme si aspoň zašli večer do nedaleké hrncarny na pivo. Seděli jsme v prkenne chatrče přímo nad pláží, pili pivo a poslouchali Romantický klavír Jiřího Maláska z čínského cédéčka.
A zítra výjezd na sopečné jezera. Převýšení 900 m na trase 13,5 km...
Ujeto 31 km na kole, celkem 248 km; 25 km lodí, celkem 160 km.

Den 5: Siquijor

Konečně den s rozumným vstáváním!  Kdo to takhle blbě vymyslel, že až po tolika dnech jsme mohli  vylézt z postele po sedmé. A den začal důstojně snídaní. V přibývajícím teple se pohyby zpomalily a tak jsme do dnešního volného programu vyráželi v devět jako poslední.
Výstup do hor začal ve městečku Larena, u včerejšího rumoveho marketu. Nejelo mi to. Nejelo mi to brutálně, na prvních 4 km/300 m mi Radka dala 10 min. A v podobném duchu jsme stoupali palmovými vesničkami dál. Nakonec jsme vystoupali na hřebínek ve výšce skoro 400 m, odkud byla vyhlídka na obě strany ostrova. Kdy jsem se trápil ve stoupání, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl lepení i duše- normálně je mám v brasnicce pod sedlem, jenže mi praskla přezka a já ji musím vozit v hlavní brašně. No povzbudivá představa.
Po kolové pauze na hřebenu před rozcestim jsme se rozhodli nevyjizdet na nejvyšší vrchol ostrova (600 m), ale zkusit najít vodopády. Sjezd byl... báječně vyhlídkový. Palmové háje, vesničky i oboustranné vyhlídky na jižní pobřeží.
Parkovišťátko nad vodopádem bylo nepřehlédnutelné, po hlídali nám kola a ještě jsme v návštěvní knize poznali,  že Markéta s Jardou dorazili o hodinu a půl před námi, zatímco Markéta s Pepou, jejichž kola tam také byla,  se jaksi ne zapsali. A dole u vodopádů jsme je našli razdva všechny čtyři. Kaskáda připomíná malé Plitvičky. Několik jezírek je propojené několik metrů vysokými vodopády s docela teplou vodou. Vlezl jsem do vody... a ztratil foťák na více než dvoumetrove hloubce... Potápěč rozhodne nejsem a tak se nedařilo. Nedařilo se ani Markétě (J), která se vrhala do hlubiny stylem lovkyně perel. Jarda přišel (po slunicku), uviděl a na první pokus vyslovil. Za odměnu jsem jej tím aparátem vyfotil ve skoku do vodopádu. A pak už jsme si mohli užívat relaxu, za předpokladu.,  ze jsme si pohlidali místní vyrostky, kteří hlídali,  zda si hlídame věci... V závěru jsme ještě viděli místní policii (Pulysya) v akci přístavu silniční kontrole, neboť si zřídili checkpoint hned u našeho parkoviště.
Po krátkém sjezdu do městečka Lasy jsme dojeli Pepu, kteří ovšem byli o oběd v kastrůlkárně před námi. Tak jsme zvlněnou trasou kolem JV pobřeží dojeli do městečka Maria, kde jsme realizovali svůj handicap, s tím, že se sejdeme na pláži.
Pláž byla v malém rezortu na poloostrově asi 2 km od hlavní. A nebyla tam ani Markéta, ani skoro žádní lidé, kromě francouzsko-polského páru se třemi dětmi, které jsme potkali už u vodopádů. A koupání pohádkové, v malé zátoce se svažujícím se dnem (vzácnost ve zdejších pomerech),  klid a divoké skalní útvary.  Paráda. Není divu ze jsme se při odjezdu zpozdili a dojeli jako poslední, o pul sedmé za tmy a na čelovky. Super den! Jo, a nepichli jsme!
Je to možná nuda připomínat, ale večeře se opět vydařila. Po včerejším koncertu jsme zopakovali včerejší tsatsiki (velmi věrohodné) a přidali zeleninu v kokosové omáčce a spicy sizzling rybu. Skvostné. Zdejší finančně náročné zranitelnost ale končí. Zítra v 10 máme sraz s Arnoštem, jímž se zdejší bydlení nelíbilo a vyrazili za dobrodružstvím. Přesouváme se na Negrosu.

Ujeto 60 km,  celkem 217 km.

Den 4: Panglao - Bohol - Siquijor

Přestože jsme to věděli už dva dny dopředu, vstávat se na pátou nechtělo. Za poznámek typu "to je teda dovolena" jsme se sešli ve tři ctvrtě na šest na recepci a vydali se ke trajektu do hlavního města ostrova Bohol Takbilaran. Jeli jsme cestou prostředkem Panglao. Bylo zajímavé pozorovat ostrov, jak se probouzí. V ranním pětadvacetistupňovém chladku se jelo pěkně a tak jsme za hodinu byli u mostu na Bohol a po krátkém klickovani městem jsme dorazili před půl osmou do přístavu. Poprvé jsme také viděli cyklisty,  asi je to jediná doba,  kdy místní vyjíždějí. Šel jsem koupit lístky na loď a polil mne pot: velký trajekt na Siquijor jel ne v osm AM,  ale PM... Naštěstí se ale ukázalo, že v 8:30 jede rychlá loď sice s malou oklikou přes Dunaguete na Negrosu a vezme nás i s koly.  Uff!
Rychlá loď znamenalo 20 uzlu, což je běžná rychlost řeckých trajektů, ale i tak jsme byli ve dvanáct vyloděni v hlavním městečku ostrova Siquijor stejného jména. Našli jsme si hospůdku s grilovanými kuřaty a hamburgery a schovali se před poledním sluncem. A ještě jsme si stihli prohlédnout místní skromný kostelík, kde zrovna probíhala výuka dětí.
O pul druhé sice teplo nepolevilo, ale vyrazit jsme museli. Někteří ještě stihli ochutnat palmové víno a už jsme uhaneli po zvlněné e statovce podél pobřeží mezi vesničkami a všudypřítomnými palmami. Netrvalo dlouho a stavěli jsme ve druhém severním přístavu Larena. Asi jsme způsobili zděšení v obchůdku, protože jsme zakoupili stejné množství rumu a koly a ještě nějaká piva k tomu. Nějak se nám vymkla z ruky rumová služba a rum kupují živelně a průběžně všichni. No nekupte sedmičku skvělého třtinoveho za 33 Kč... A spotřeba neustále stoupá.
Do v poledne rezervovaneho bydlení už zbylo jen 7 km. Jarda s Markétou sice v družném hovoru přehlédli odbočku a přidali si další 4, ale my ostatní už jsme do Casa de la Playa sjeli bez problémů.
Resortík u dlouhé ploché pláže (za odlivu jsme šli snad 500 metrů do vody)  patří filipinsko-německému páru a je doslova vyčančaný ve středomořském stylu. Chaticky s různou výbavou jsou rozhozeny ve svazité zahradě. A jídelníček v restauraci je opravdu světový: německé špejle,  Chili con carne, japonské sašimi, filipinské speciality, tsatsiki, curry... Ještě jsme se stihli projít po odlivove pláži plné hvězdic i dalších mořských živočichů.
Zítra je volný program,  okružní cesta kolem ostrova měří 80 km,  tak uvidíme.
Ujeto 41 km na kole, celkem 157 km; na lodi 90 km,  celkem 135 km.

Den 3: Ryby, rybky, rybičky...

Den bez kol začal brzy.  V 5:40 nás vyzvedl majitel lodí a odvedl nás k lodičce. Hodlali jsme zopakovat výlet přede dvěma roky ( http://filipiny2011.blogspot.com/search?updated-max=2011-03-23T23:32:00%2B08:00&max-results=7). Ale jak známo, do stejné řeky se dvakrát vstoupit nedá. Což neznamená,  že bylo zle :)  Začali jsme hodinovou honičkou na delfíny,  byli krásní, byla jich spousta a  nic se mi nepodařilo vyfotit. V sedm už jsme pristavali na ostrově Balikasan. Na rozdíl od minulé jsme si pronajali lodičky a vyvezli se kousek dál na okraj koraloveho útesu,  kde jsme přes hodinu snorchlovali. Ryb, rybek i rybiček bylo opravdu hodně, taky želva a hvězdice a spousta korálů všech barev a tvarů. Spotřeboval jsem tam celou baterku malého foťáku. Markétě (J)  se zalíbila jedna želva a začala ji pronásledovat do moře. Vyděšený lodník , když viděl brázdu ve vodě za jejím šnorchlem, volal na Jardu, ať ji zastaví...
Kolem desáté jsme byli zpět v plážové hospůdce, kde byla naše základna a po sérii mango džusů vypluli k dalšímu ostrůvku Virgin. Byl malinký, s nejvyšším bodem snad jeden metr nad mořem. Ale taky byl celý ohrazený jako rezervace, takže návštěvníci měli k dispozici jen pár metrů pláže kolem. Kousek dál v moři bylo ještě par miniaturních ostrůvku tvořených mangrovy. Sluníčko přálo úplně kolmo a my trosku nevěděli, jak tam přežijeme plánované dvě hodiny. Vyřešilo se to zahy: na jižním obzoru se objevila mračna a po chvilce začalo pršet se stejnou intenzitou jako předevčírem. A tak se návštěva trošku zkrátila a ve dvě už jsme byli zpět na Alona Beach. Každý se roztrhl po svých zájmech: plazovani, thajské masáže, jídlo,  spánek. Po čtvrté odpoledne jsem se pokusil vyhledat Ostravaka Emila, kterého jsme tu objevili posledně,  ale nepodařilo se.
Svačinka u Švýcara Helmuta (klobaska) se protáhla téměř do večeře, v pauze před ní jsem ještě stihl výměnu peněz a nákup datové simky u slečen v kiosku,  kde předtím uspěl Jarda. Jenže co slečny zvládly na jeho archivní Nokii, se jim nedařilo na mém tabletu. Respektive jsem měl pocit, že chtějí ručně nastavit něco, co se nastavilo samo. Zábavná ctvrthodinka.
U večeře jsme se krotili, jenom pár rybiček. Jdeme brzo spat, protože vyrážíme ve tři ctvrtě na šest, honime trajekt na osmou, který nás převeze na ostrov Siquijor.

Den 2: Čokoládové hory - Alona Beach

Budíček byl časný. Slunce vycházelo před šestou, my to sice nestihli jako většina ostatních, ale i o půl sedmé byly okolní homolovité kopečky moc pěkné. Nebyly sice hnědé, podle čehož dostaly jméno, ale zelené neboť je krátce po období dešťů. Ranní výhled na po obzor se táhnoucí kupy byl úžasný a o moc lepší než posledně,  kdy jsme sem přijeli kolem poledne.  Dnes bylo oproti včerejšku jasno, na focení prima, ale jinak se toto počasí ukázalo jako zničující.
Nafoceno, nasnidano a už jsme se mohli spustit krpalem dolů ke statovce. Včerejší obrázek krajiny se nezměnil - bambusové vesničky
mezi políčky na pozadí čoko hor. Malebné. A pak už byl čas zužitkovat včera nastoupanych 400 m. Uprostřed sjezdu byla chovná stanice nártounů, vzácných malinkatých poloopiček s velkýma očima, které jsou symbolem Boholu. Jsou noční tvorové, a proto celý den tráví pritisknuti ke větvi a takto je také pozorují zvědaví turisté. Zatímco jsme se procházeli po ohrazenem lese, přišla dvanáctá a slunce zesilelo. Sjeli jsme k moři a připojili se na pobřežní statovku a v sílicim provozu, ve vedru jsme se probíjeli dál a hledali hospodu na oběd. Podařilo se nám to až po přejetí mostu na ostrov Panglao.
Typická lokální hospůdka (soubor deseti kastrolů s hotovým jídlem) poskytla stín i nezbytné posílení. Po více než hodinové pauze jsme byli schopni absolvovat posledních skoro 20 kilometříků, někteří s pauzou na kohoutich zápasech.
Příjezd do Paraguayi Resortu byl jako návrat domů. Přede dvěma roky jsme zde končili základní část zájezdů a tak jsme s velkou radostí jej do trasy zařadil znovu. Útulný rezortík s dvorečkem s posezením v ratanu v bambusových altancich posazenych v zelení. A klid. Radka se podobně jako ostatní vykoupat na pláži a při návratu jsme už kontrolovali,  co se nachází na ledu ve vitrinkach. Ještě nakoupit na zítřejší delfiní a snorchlovací výlet, a už došlo na dlouho těšenou večeři na pláži. Mají tu bambusové mušle zvláštního tvaru, vypadají jako tyčky 5 cm dlouhé a 1 cm v průměru, na másle a na česneku opravdu skvělé. A pak nějaké rybky a krevetky, no je tu dobře.  zítra první pauza den.

Ujeto 69 km na kole,  celkem 116 km.

Den 1: Cebu - Čokoládové hory

I zbytek včerejška klapnul dle plánu. Přílet do Cebu City, pronájem dvou vanů, po půlnoci už jsme byli na hotelu. Na letišti jsem si připravil samonasiraci chvilku, když jsem objednával van: Cože,  1000 pesos (500 Kč)  za transfer??  To je víc než v Praze!  To je nějaká vysoká DBH (daň z bílé huby)!  Teprve po pár vteřinách mi došlo,  že jde o cenu za celý van, a já se mohl hrdě vrátit před kamarády se skvělou cenou.
Vedle hotelu,  čirou náhodou se mi podařilo trefit ten,  co jsme spali před dvěma roky, bylo ještě otevřené seven11 a mělo i stolečky na ulici, což jsme považovali za výzvu pro pár piv a došlo i na první rum. Ve dvě jsme to rozpustili, ve tři jsem měl s montovaná kola a časově zblblý organismus ani ne protestoval proti budíku o pul osmé.
Dobalili jsme věci, shltli snídani a o deváté už jsme vyrazili do po klidných nedělních ulic druhého největšího města Filipín. Provoz byl mírný, bez problémů jsme se pro pleti v provozu jeepneyu a rikš, první zastávka byl Magellanuv kříž, který tu vztyčil při svém přistání a pokřtil u něj 800 domorodců. Záhy se ale zapletl do místní politiky a po dvou týdnech jej v boji zabil místní náčelník Lapu-Lapu, dodnes uctivaný jako národní hrdina. Po dalším kilometříku jsme byli v přístavu u pokladen. Jenže naše loď na 10:30 neměli. "Máme jen osobní,  trajekt jede v 19:00". To určitě. Po třetím opakovaném dotazu "opravdu tu není jiná společnost do Tubigonu?" doprovozeném mrknutim oka úředník kapituloval: "Star Ferries,  tamhle na rohu..."
Nalodění byl obřad,  se spoustou poplatků,  letištní rentgenem a s několika pokusy o výběr DBH. Nakonec jsme akrobaticky naložili kola po úzkém ochozu kolem lodičky (praxe z Vietnamu se hodila) a s mírným zpožděním se loď vydala rychlosti 20 uzlu k Boholu.
Tubigonu je malé přístavní městečko s typickým asijským mumrajem, nicméně mezi spoustou obchůdků jsme nenašli žádnou poledni hospůdku. Nakonec jsme ji objevili na kraji města. Patřila Angličanovi-důchodci,  který se tu usadil, ale obsluhoval nás pár, které jsem odhadoval na Číňany. Jídla byla včas, jenom jaksi zapomněli na Radčinu objednávku. Přežili jsme největší polední vedro a vyjeli.  Rádce to vůbec nejelo, na odbočce do vnitrozemí po 11 km jsme na ní museli dlouho čekat. A pak jsme začali stoupat a historie pokračovala. Prostě ji to zoufale nejelo, ne že by jindy byla rychlík, ale tohle byla hrůza. Po 33 km Karel náhodou zjistil, že má uvolněné perko na zadní brzda, takže celou dobu jela s jedním přitaženým špalíkem! A zatímco se Radka trápila ve stoupání do 400 m, my ostatní jsem si užívali bujné tropické přírody i kulturní krajiny se spoustou růžových políček,  za nimiž se začaly objevovat první kužely Čokoládových hor.
Po odbrždění Radky už jsme postupovali rychleji a před pátou už jsme byli uprostřed ostrova v městečku Carmen, odkud už bylo jen pár kilometrů do cíle. Ani jsme nebyli příliš z pocení navzdory tricetistupnovemu vedru, protože nás několikrát propláchl docela intenzivní déšť. Ale v tom teple to ani moc nevadilo. Závěrem nás čekalo kilometrové stoupání na vrchol jedné čoko hory k našemu hotelu.  Spali jsme totiž na vyhlídkovém bodě přímo uprostřed Čokoládových hor.
Večeře nebyla nic moc,  ale  spalo se moc dobře.

Ujeto 45 km lodí, 47 km na kole.

Přelet Praha - Soul - Cebu

Zatímco Jarda s Markétou si vylepšili start, vše ostatní proběhlo dle plánu. Téměř. Karel s Eliškou po složitější trase pobrali ještě naše a Pepovo kola do jejich mikrobusu a přestože vše klaplo načas, stejně byl na letišti první Arnošt s Pavlou. Všichni jsme byli připraveni na platbu 200 dolarů za jednosměrnou cestu kola. Naštěstí to bylo jinak. Kdo se dokázal zabalit do jednoho kusu do 23 kg, vyhrál a měl to gratis. Kdo měl trochu nadváhu, připlácel 100 dolarů, a kdo víc, tak 130. Takže jak Jarda uvedl, byl díky včerejším událostem mezi vítězi (druhou vítěznou dvojici byla Pavla s Arnoštem, ale ti bez dopomoci) bez příplatku. Aspoň bude mít Markéta za co nakupovat... A ještě jsme si opět ověřili zkušenost, že poplatek za kola se platí až na letišti, nezávisle na tom, co tvrdí letenkáři. Let s Koreanem bez problémů, dokonce jsme do Soulu přiletěli o hodinu dřív. Ne že by nám to nějak pomohlo, ale přece jen letiště je pohodlnější než letadlo. Tak ještě 4hodinovy skok do Cebu a když dorazí i naše biky, můžeme zítra vyrazit!

Odlet z Prahy

Vecer pred odletem jsem promital v Jihlave o cyklisitice Kyrgyzstanu a pri zpatecni ceste jsem se jeste v noci zastavil u Markety a nalozil jeji kolo a sbalene brasny, aby opravdu v patek nebyl stres a mohli jsme si uzit odletovy den opravdu v klidu. Vse jsem ulozil v Adventure na chodbe, abych to mel pri ruce, az to budu nakladat do auta. Rano prijdu do prace a vidim, vlasne nevidim brasny. Pobiham po dome a ptam se vsech, kdo je aktivne uklidil. Teprve kdyz na dvorku najdu Marketino tricko, dochazi mi, ze se nam do domu k ranu nekdo vloupal a z mnoha veci si vybral tohle zavazadlo. Volam Markete a nad hromadkou jejiho obleceni konzultuji co chybi. Naradi, nahradni dily ke kolu, cykloobleceni, nabijecka k mobilu ... uzneni cas to dokupovat, porasime az na miste. A opet se mi potvrdilo, ze je vzdy potreba kazdou udalost hodnotit az s odstupem. Prestoze vezu dost cyklo vybavy pro celou nasi skupinu, byli jsme diky Marketinemu odlehceni jedina dvojice, ktera neplatila nadvahu. Na odvoz na letiste jsem byl domluveny s mym synem Adamem. Ma prijit ke me do prace v 5. V pul pate vola Milos, ze uz jsou na letisti a kde jsem ja. Ze to mam urychlit. Volam Adamovi, nebere to. Nakladam vse do auta, sedim v nem a neustale Adamovi volam. Nebere. Deset minut po pate uz nemuzu cekat, volam Lence, jestli o nem nevi, pry s tim pocita a rano jeste rikal, ze me veze. Sedam za volant, uhanim na letiste a po ceste prozvanime Adama. Nic. Resime, co se mohlo stat. Zacit volat na policii nebo do nejakych nemocnic? Na parkovisti ceka Milos z vozikem, nakladame kola, rychle prebalujeme a odbavujeme se. A mezitim mi vola Adam: pry byl na vystave motorek, mel vypnute zvoneni a nejak se tam zapomnel, tak se omlouva a kam pro me ma prijet! Nezabili byste ho?!
Jarda

Po schůzce - poslední info

Přátelé, teď už opravdu odpočítáváme nakrátko, začátek výletu se blíží! Nejdřív bych chtěl poděkovat za fajn večer, kde jsme upřesnili ještě poslední záležitosti, tak je shrnu nejdřív.
Markéta (S) reklamovala chybu v itineráři s tím, že se nedostává jednoho dne. Kontrolou jsem zjistil, že má pravdu, by´t jen napůl - chyba tam skutečně byla, ale ten den přebýval :) tak jsem ho doplánoval. Pečliví studenti mých map zjistí jak...

Dále se domluvilo, kdo vezeme jaký cyklo- a jiný materiál. Čili přehledně:

Arnošt: sikovky, klíč 15 

Eliška: speciální lékárna 

Jarda: rychloupínač  náhradní plášť, stahovák Shimano, stříbrnka, šroubky na nosič

Miloš: klíč 15, šroubky na nosič, lékárna

Pepa: stříbrnka

Do dvojice: duše, lepení, pumpička, dráty (ověřte si, zda máte ty správné!!!), náhradní lanka, brzdové botky, malá základní lékárnička 

Všichni: čelovky, blikačky.

Podrobnější seznam cyklo i osobních věcí také najdete v předcházejících článcích. jednu věc bych připomněl nakonec - uvědomil jsem si, že pojedeme celkem 5x trajektem v trvání 1-4 hodiny. Tak si na to případně vybavte lékárničku ;)

V pátek se sejdeme na letišti v 17:00. Místo srazu je v odletové hale Terminálu 1 úplně vlevo VPRAVO u volné prosklené stěny. Doporučuji dorazit včas, protože s koly se vyskytnou vždy nějaké problémy, mj také za ně budeme muset zaplatit, což nás také zdrží. Doprava zatím vypatá tak, že chlastavská sekce se dopravuje po svém, stejně tak Jarda s Markétou. Karlův mikrobus se zastaví u nás pro kola a Pepa tiše doufá, že pobere ještě jeho dvě (ještě si upřesníme). 

Toť fše. Ahoj na letišti!